V životě máme dvě jistoty. To, že jsme se narodili a pak, že zemřeme. Dva body ve vesmíru různě vzdálené od sebe. Mezi těmito body se odehrává náš příběh, který je neopakovatelný. Život, to jsou různé etapy, které po sobě zanecháváme na naší cestě mezi zrozením a smrtí. Nikdo z nás neví, jak dlouhá tato cesta bude, kdy a kde skončí.

1. VESMÍRNÝ KOLOTOČ
V životě máme dvě jistoty. To, že jsme se narodili a pak, že zemřeme. Dva body ve
vesmíru různě vzdálené od sebe. Mezi těmito body se odehrává náš příběh, který je
neopakovatelný. Život, to jsou různé etapy, které po sobě zanecháváme na naší cestě
mezi zrozením a smrtí. Nikdo z nás neví, jak dlouhá tato cesta bude, kdy a kde skončí.
U některých lidí stopy mizí jakoby spláchnuté mořským přílivem. U jiných zůstávají
nezapomenuty jako otisk v měsíčním prachu. Abychom náš život smysluplně naplnili a
dokázali zanechat stopu, je důležité mít sny a určovat si cíle k jejich naplnění. Cíle nás
mají motivovat, zdokonalovat, utvářet a formovat. Tím, že si je stanovíme, se učíme
zároveň překonávat překážky, rozvíjíme svůj lidský potenciál a zároveň vytváříme
různorodé možnosti svého růstu. Naše sny jsou vždy výjimečné. Můžeme je sdílet,
můžeme je darovat sobě a druhým pro radost a štěstí, můžeme se o ně podělit nebo o
sny usilovat a realizovat je. Nejsou však na prodej. Nikdo nesní stejný sen, nikdo z nás
nežije stejný příběh.
Za svůj život si zodpovídáme každý sám. Pro harmonii v sobě i ve vztahu k druhým je
velmi důležité mít rád sám sebe. Jedině tak můžeme opravdově a bez předsudků mít
rádi druhé. Mít rád sám sebe rozhodně není totožné se sobeckostí. Znamená to nic si
nenalhávat, být prozíravý, předvídat, chápat okolnosti kolem sebe, které nás ovlivňují,
žít v souvislostech a být schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Mít rád sám
sebe znamená nepřeceňovat ani nepodceňovat své schopnosti a naslouchat; ne hlasům
a kritikům okolo, ale vesmíru kolem nás i v nás. Mít rád sám sebe – je to nejdůležitější a
zároveň nejtěžší v životě.
Nedávno, po náročném pracovním dni plném jednání a denního shonu, jsem pocítil
potřebu klidu a uvolnění. Potřebu být chvíli sám se sebou. Zastavit se. Byl teplý letní
večer. Rozložil jsem si zahradní lehátko a zadíval jsem se na oblohu nade mnou.
Podvečer pomalu přecházel v jasnou noc a měsíc svým žlutým světlem ozařoval

2. ztichlou večerní krajinu. Hvězdy se postupně začaly rozsvěcet. Velká souhvězdí Orionu,
Velkého a Malého psa zářila na jižní obloze. Nad mojí hlavou vpravo zřetelně dominoval
Velký vůz v souhvězdí Velké medvědice, zatímco vlevo hvězdy v souhvězdí Persea a
Andromedy mihotavě poblikávaly. Jen Kasiopea měla zářivé světlo.
Najednou, při tom pohledu na nekonečný vesmír, kde vše má svůj přirozený řád, ač
podmíněný neustálé změně a zákonu rovnováhy, jsem si uvědomil pomíjivost
jakéhokoliv okamžiku. Vždyť to, na co se dívám vlastně v našem reálném čase už
dávno, v podstatě statisíce a miliony let, neexistuje. Obraz vesmíru a jeho nekonečna je
pro nás stále zahalen velkým tajemstvím. Vidíme, co vlastně minulo. A přesně to se nám
stává i v reálném životě. Často se snažíme zachytit a držet minulost, jež je skončená,
místo toho, abychom plně žili přítomností a nebojovali s tím, co nemá význam. Jak málo
z nás si tento prostý fakt uvědomuje. Proto náš svět je takový jaký je, neboť ho tvoříme
my sami – lidé této planety.
Při tom pohledu na noční oblohu jsem najednou pocítil dar pokory, radosti a štěstí.
Proudil ve mně zvláštní pocit klidu. Měsíc a hvězdy; harmonie noci, kouzelný soulad
nekonečna života mnou prostupoval stále hlouběji. Uvědomil jsem si, jak důležité je
někdy vrátit k samé podstatě sebe samotného a využít všechny dary, které mi byly
vesmírem dány. Tady a teď, napojen dávkou vesmírného elixíru jsem věděl, že vždy je
možnost učinit rozhodnutí pro zítřek.
„Vesmírný kolotoč“ – věčný vývoj a změna, která tu je, byla dávno před námi a bude
nekonečně dlouho po nás, stále v nových a nových dimenzích inspirovat lidstvo
k zamyšlení nad mnohotvárností světa plného lidských osudů, rozdílných postojů,
projevů chování, ale i hodnotami, které dědíme, získáváme, objevujeme a v neposlední
řadě se jimi též snažíme řídit.
Ať už jsou naše životy různými osudy jedinců či společenství lidí, uskupením států a
národů, všichni do jednoho se v určitém čase rodíme a v jiném úseku na spirále
časoprostoru umíráme. Lidé přicházejí a odcházejí z tohoto světa, zamilovávají se,
setkávají i rozcházejí, tvoří, pracují a vytváří neopakovatelné příběhy, které mají různé
rozměry a dimenze.
Naše dětství je naplněno bezstarostností, hrami, přirozeností, učením, později
vzděláváním a získáváním zkušeností. V dospělém věku pak převážně různými druhy
pracovních aktivit, ukotvením a hledáním seberealizace. Z dětské hravosti a
bezstarostnosti postupně vyrůstáme a nabalujeme na sebe různorodé starosti, další a
další povinnosti, abychom za soumraku našeho života v onom „vesmírném kolotoči“
dosáhli závěrečné etapy, kdy nás vyřadí jako nepoužitelné stroje do důchodového šrotu.

3. Kolik z nás si položí otázku: „Jak žiji?“ Kolik z nás dokáže bez dlouhého rozmýšlení
v dospělosti při otázce: „Co děláš, jak se máš?; odpovědět jednoduše: „Žiji, mám se
skvěle.“
„Vesmírný kolotoč“ – rozhodně zajímavá kombinace slov, která stojí za zamyšlení
v jakékoliv etapě našeho života. Zkusme si proto občas najít chvilku klidu, sednout si,
dát ruce do klína, na nic nemyslet, zhluboka se nadechnou a prožít pocit, že kdykoliv
chceme, můžeme tento kolotoč na chvíli zastavit. Pak, až najednou ucítíme znovu onen
pocit dětství a lehkosti si do něj naskočíme, aniž bychom se obviňovali, že jsme o něco
přišli a můžeme se nechat unášet gravitační silou nekonečna k bodu konečna.
Autor: Oldřich Navrátil, seniorní konzultant, kouč, headhunter a „volnočasový manažer“.
www.personalistika-navratil.com