Deníkové zápisy Tomáše Jirečka o jeho pobytu v Istanbulu.

1. ŘVÁT SMÍCHY JAKO TUR Tomáš Jireček

2. ÚVOD
Proč to píšeš? Zeptal se mě kamarád. Prostě proto. Protože je dobrý dělat radost a dělat si radost. Protože jsem v Turecku zjistil, že se mi občas povede něco napsat nebo udělat celkem pěknej obrázek na telefon. To teda umí celkem dost lidí. Takže ty fotky, na kterých jsem já, nejsou ode mě. To dá rozum. Člověk se sám sebe těžko fotí. Teda, pokud to není nějaká pěkná a kvalitní selfie. A protože je fajn mít vzpomínky a postřehy na jednom místě. A protože se mi prostě chce.
Turci umí skvěle rozeznít svůj hlas. Jejich hlas je opravdu slyšet. Hodně slyšet. Obzvláště, když se spustí ten jejich mazec z minaret, který svolává lidi k modlitbě. Katolíci mají v tomhle směru daleko méně agresivní PR. Když jsem to slyšel poprvé, tak mi došlo, proč se říká – řvát jako Tur. Mně se podařilo v Istanbulu několikrát řvát smíchy jako Tur. A tak vznikl název pro tenhle deníkový záznam.
Tvořil jsem tak, že jsem si každý den průběžně zapisoval věci, které mě zaujaly. A další ráno, těsně po snídani jsem si sedl na gauč s výhledem na Istanbul a psal. Hned jsem to pak pomocí Facebooku posílal do světa. To mě neuvěřitelně bavilo. Věřím, že ten pocit radosti z průběhu

3. tvorby se mi podaří předat. Moc si přeji, aby sis čtení i fotky užil nebo užila, to záleží na tom, jestli jsi kluk nebo holka.

5. SOBOTA 22. 11. 2014
Bylo 14:36 a Lenka, Bára, já a dalších 177 cestujících se vzneslo na křídlech Pegasuse. Po ostré levotočivé otáčce, která přišla těsně za letištěm Václava Havla, Bára řekla, že se jí zvedl kufr a rozdala nám lékořicové žvejky. Ty žvýkačky byl můj nejsilnější zážitek z prvního letu v mém životě. Měli jste někdy lékořicovou žvýkačku? Ne? Zkuste to. Jsou pěkně hnusný. Bára ale tvrdí opak mého tvrzení. Tak zase nevím, jak to je.
V Istanbulu jsem byl překvapen z toho, jaký může být město organismus. Už chápu, co je to za mazec, když na jednom fleku žije 15milionů lidí. Bydlet na druhé straně města v Istanbulu znamená výlet jako v Čechách třeba z Pardubic do Olomouce nebo i dál.
Turci jsou super krásně pohostinní. První noc jsme ještě museli strávit mimo hotel, protože jsme přiletěli o den dřív před naším programem. Jasně, že naši hostitelé spali na gauči a my jsme měli jejich postele. Krásně se o nás starali.
První večer jsme ochutnali jídlo v nějakým fastfoodu. Nevím, jak se jmenuje, ale byl to lilek a rajčata a ještě něco, skvěle ochucený, trochu pálivý s burgurem. Na normálních talířích. Chutnalo to skvěle.

6. Turecká kuchyně se zdá být velice nápaditá. Už se těším na další jídla. A jako správní Češi i místní pivko. Bylo překvapivě dobré.
Přišlo mi hodně vtipné, když jsme stáli uprostřed Taksimu, popíjeli pivo a borec, u kterého jsme měli bydlet, mi ukazoval selfíčka ve svém smartphonu. Ty fotky byly z Prahy, kde byl před měsícem. Říkal, že v Čechách máme pěkný holky, ale že ty turecký jsou ty turecký.

8. NEDĚLE 23. 11. 2014
Z našeho hostitele se ráno vyklubal policista. Začalo to celkem nevinně. Připravil nám pravou tureckou snídani a tvrdil, že je to nejlepší jídlo na světě. No, s Lenkou a Bárou jsme se shodli, že svíčková se šesti je svíčková se šesti. Takže to bylo druhý nejlepší jídlo na světě. A pak se zmizel, a když se odzmizel, měl na sobě uniformu strážníka a chystal se do práce.
Povím vám, že mít za kamaráda policajta je príma. Ono totiž přecházet silnici v Istanbulu není žádnej tureckej med. A takovej policajt dokáže mávnutím ruky jakoby kouzelným proutkem zastavit dopravu, aby Pražáci z Osíka, Čeperky a Vojic mohli bezpečně přejít z jednoho břehu silnice na druhý.
Navštívili jsme mimo jiné asi jedinou kavárnu v Istanbulu, kde na zdi měli fotku z Prahy. Chápeš to, v patnáctimilionovým městě, kde jsou tisíce kaváren, vychytáš tu, která se jmenuje Franz Kafka a má atributy tý naší země, námi na tejden opuštěný, smutný. A tam do tý kavárny lidi chodí normálně na Kafe třeba jen tak Kaf(r)at nebo na rande nebo se seznamovat. My jsme se tady seznámili s opravdovým gentlemanem. Mladý muž se jmenuje Samet a říkal něco o 17. listopadu a taky to, že se živí jako právník a že od Kafky četl

9. Ortel a Proces. A při tom seznamování jsme zkoumali, jaký rozdíl je mezi českým tureckým kafem a tureckým tureckým kafem. Náš ortel zněl, že ten tureckej turek je o trochu
lepší. Z obou turků se dá ale věštit budoucnost. Bára to ví.

11. PONDĚLÍ 24. 11. 2014
Za měsíc přesně budou Vánoce a v Istanbulu prší. Staré Kobálek z Polomi by řekl, že jedó s vodó. Vzpomínám s láskou na snímek Na samotě u lesa, kde se říká, že chčije a chčije. V Istanbulu jste bez šance být na samotě a už vůbec ne u lesa. Když máte štěstí, jste u stromu. Já neříkám nic a jako Dominik Hašek v Naganu chytám angličtinu, protože náš program Stop Early School Leaving začíná.
Erdem - hlavní šéf nám představil program. Každý gram času na následující týden řádně zvážil a vysvětlil. Taky nám vysvětlil, abychom se snažili si porozumět a že je jasný, že může dojít k nedorozumění, protože angličtina kromě kluků a holek z UK není nikoho hlavní jazyk a že nevadí, když z Turka uděláme třeba krocana.
Naše reprezentace reprezentovala pomocí prezentace sebe jako pořádný presents. Což bylo a bude následně dokázáno při večírcích.
Na pokoji jsem večer svému spolubydlícímu nabídl Plzeň v plechovce. Odmítl. Možná nemá rád plechovky, řekl jsem si. Ukázalo se, že je to muslim jako poleno. Vedli jsme dlouhou debatu a myslím, že to není terorista. Vlastně není ani nebezpečnej. Dokonce mi pomáhá tady porozumět mnoha

12. věcem. Skvěle se s ním povídá a až na to, že nepije pivo, je fakt sympatickej. Myslím, že s tím Islámem to nebude tak černobílý jak se zdá v Čechách.

14. ÚTERÝ 25. 11. 2014
Svátek má Kateřina a každá vteřina programu se dneska nějak moc vlekla. Bylo to dlouhý jak Ramadán. Ali říkal, že Ramadán je dlouhej.
Téma bylo, proč mladý lidi předčasně opouští školy. Jestli je to ve školách taková nuda jako tyhle prezentace, tak máme hlavní důvod na světě. Pokud věc prožiješ, spíš jí porozumíš. Teď můžu říct, že chápu. Taky bych to nedal. Takže tohle bychom měli a můžu začít chodit po památkách.
Pořád prší – počasí Istanbulí. Holky vedou debatu, proč se říká Turek bez okurek. Vůbec je nechápu, protože okurky máme skoro každý jídlo v nějakým nádherným salátu.
Při večeři nám muslimský kamarád Ali vyprávěl o Pakistánu a jejich legendách o Ginech. Prý doopravdy existují. Věří v ně. Jestli jsem to dobře pochopil, což s mojí angličtinou, která je mým opravdovým soft skillem, si nejsem zas tak jistej… Tak Ginové jsou trochu něco jako naši andělé, ale není to tak, že každej člověk má třeba svýho Gina strážnýho. Dokonce každej člověk nemá ani svoji láhev Ginu a ani se tam nedá koupit. Prostě jinej kraj, jinej mrav. Nakonec jsme zjistili, že láhev Ginu se nedá koupit ani v Istanbulu.

15. Tentokrát Istanbulím já. Měl jsem na něj takovou chuť.
Místo Gina jsme ochutnali Raiki – tradiční turecký alkoholický nápoj. Chutná to jako Hašlerky, jen to nemusíte cucat, což je výhoda. Někteří po tom zpívají, což je nevýhoda, protože to opravdu jako od Hašlera nezní.

17. STŘEDA 26.11. 2014
Den plný umění a Turecka. Možná je to tím, že svátek slaví ARTurek. Možná taky ne. Každopádně jsem objevil na svým chytrým telefonu režim černobílý fotky, abych zachytil okamžiky, které rozhodně černobílé nejsou a následně je vybarvil vyprávěním. Možná proto se tomu říká ilustrační foto. Možná taky ne.
Taky jsem zjistil, že chytrý telefon umí překládat docela dobře z češtiny do angličtiny a naopak. Hojně jsem této funkce využil, když mi jeden Turek vyprávěl, že byl v Karlových Varech, kde já jsem nikdy nebyl. Pro oba je to exotický město.
Občas se přistihnu, že už v angličtině přemýšlím. Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověk. To je sice pravda, ale nikdo vám neřekne, že ten anglickej člověk ve vás je o dost hloupější, protože zná symboly jen pro základní slova jako beer, sleep, eat nebo party. Daleko složitější je přemýšlení o pojmech jako inkluze. Což bylo dnešní téma. Má inklinace k inkluzi by byla all inclusive, kdybychom debatovali v češtině, ale i tak jsem svou lámanou angličtinou zlomil srdce polskému učiteli, když jsem mu vysvětlil, že třeba šikana se dá poznat celkem brzy a dá se udělat dost věcí, aby se nešířila dál a taky to, že učitel by měl trochu pečovat o vztahy ve

18. třídě, protože když se tam děti budou mít dobře, tak se tam bude i dobře učit. Chvíli se snažil argumentovat, až si sám přišel na to, že v Polsku pojede na nějaký kurz, kde mu ukážou, jak na to.
Po o jsme jeli navštívit jednu školu. Vyrazíte na cestu a jste v Istanbulu. Jedete hodinu autem a jste v Istanbulu, jedete další hodinu a pořád jste v Istanbulu. Je to opravdu velký město a taky tu mají velký školy. Ta, kde jsme byli my, je pro dva tisíce puberťáků. Vzdělávají se zde mladí námořníci a mořské panny. V jedné ze tříd mi došlo, proč se říká školní lavice (viz ilustrační foto).
Jsem ryba. Mají zde muzeum ryb. Hodně ryb. Hodně mrtvých ryb. Hodně jsem se zde zamýšlel nad svým znamením horoskopu. Zpátky jsme se vraceli dvě hodiny lodí. Bylo to krásný, pršlavý a někteří dokonce tančili mezi kapkami deště. Mně se spíš zvedal kufr. Na moři se zkrátka cejtím jako ryba na suchu nebo v muzeu.
Den jsme uzavřeli sofistikovanou debatou s gentlemany na pokoji 203, kde jsme empirickou studií došli k tomu, že největší ňadra nosí ženy v Bologni. Možná je to bolognskou omáčkou. Možná taky ne.

20. ČTVRTEK 27. 11. 2014
Erdem – šéf projektu začal ráno pěkně z vostra. Říkal, že program Erasmus+ je fajn a že Evropská Unie je taky fajn, protože na takové věci dává peníze. Myslím si to taky. A taky si myslím, že kdyby třeba paní Merklová s panem Putinem byli na Erasmu, tak se spíš domluví. Nebo jako já - ne úplně domluví, ale nebude jim to připadat divný. To se prostě mezi lidma z jiných států stává, že si v některých věcech úplně neporozumí. Je ale i potřeba říct, že některý věci se prostě nedělaj v žádných zemích a že by to měl pan Putin vědět, tak to tady píšu.
Při obědě jsme při diskuzi narazili na dalšího znamenitýho politika a tím byl náš pan prezident. Většina lidí u stolu ho neznala a ti, co věděli, o kom je řeč, říkali, že je funny. Takže bych se tím pánem nezabýval víc, než je nutný a jak se zdá, zas tak nutný to není. I když by teda bylo asi lepší, kdyby tam seděl někdo jinej, ale co jsme si, to jsme si, že jo.
Viděl jsem dneska zase moře. Nepřestává mě to udivovat. Je to krása a síla. Víte, všichni se tady fotí. Sami sebe, hlavně teda holky. Moc to nechápu, ale jdu s dobou a nejsem lakomej, nebo lakota, tak jsem jednu opravdovou sel-fish taky pořídil, abyste k ní mohli dát lajk.

21. Odpoledne jsme pracovali na projektech. Téma bylo třeba Istanbulling ve školách. Z mých slov, které jsou vrcholem mé angličtiny se stává evergreen. Hodně lidí tady používá slovo WOW a BUT s lehkým hanáckým přízvukem říznutý těžkým litomyšlským akcentem.
Párty – představení Lotyšska, Polska a Rumunska, abychom nakonec tančili turecké národní tance. Afterpárty – pokoj 307 – Diskuze běží napříč národnostmi i pohlavími. Muslimský kamarád si domlouvá rande s Polkou. Afterafterpárty – pokoj 203 – Muslimský kamarád řeší, že Polka je trochu vdaná. S kamarádem Litevcem jsme mu do čtyř do rána radili a myslím, že jsme mu poradili moc dobře. Taky jsme si řekli, že jsme rodina. Ještě nevíme, kdo bude máma, ale hlavní úmluva je: co je moje, to je tvoje.

23. PÁTEK 28. 11. 2014
Je dneska ráno a já jsem právě zjistil, že je jedno, jaký pivo pijete. Sušák je sušák v Čechách i v Turecku stejnej. Došel jsem k tomu včera empirickou studií vyzkoušenou na sobě samém. Takže, jakže to včera bylo.
Dopoledne jsme debatovali nad jakýmisi dotazníky, které mimo jiné zkoumaly, jak se děti cítí ve škole. Začal jsem se sám sebe ptát, jak se cítím? A jak jsou cítit lidé v mojí debatní skupině? Smell well. První nakopnutí k tomu, stát se malým vědcem, se právě odehrálo.
Po o jsme se zúčastnili nějakého hodně moc vážného předávání vyznamenání učitelů. Bylo tam několik moc lidí v kravatách a mluvili pomalu, vážně, ale hlavně turecky. Ve hře byly takový velký pomalovaný talíře, který byly zavřený v lepší krabici na pizzy. Příbory k tomu nedávali. Představuju si, že takhle mohlo vypadat předávání řádu práce. Moc pěkná slavnost, až mě trochu mrzí, že takový hezký slavnosti už v Čechách nemáme. Třeba zase brzy mít budeme. I hope so. A taky jsem začal doufat, že za svůj výzkum, kterej jsem ve svý hlavě připravoval, taky dostanu nějakej pěknej talíř v krabici od pizzy.
Po slávě jsme vyrazili k pláži, na kterou jsme nedorazili. Dal jsem si kebab a kafe. Teda řeknu vám,

24. že v Litomyšli na námku, když jdete ve tři z Kotelny a potřebujete fakt něco teplýho do žaludku, dostanete lepší. O kafi ani nepíšu. V Turecku radši pijte čaj. Nakoupili jsme pro můj výzkum nějaký turecký piva.
Večer jsme představovali další země. Náš Krteček se stává hero i v Istanbulu. Myslím, že by tady měli vydat Krtečkovu IstanBulu. Muslimský kamarád dostal nápad, že afterpárty přesuneme k nám na pokoj. Tam jsem výzkum dokončil. Sušák je stejnej.

26. SOBOTA 29. 11. 2014
Vstávali jsme brzy. Hodně brzy. Spal jsem tři hodinky kvalitního spánku, abych se plný sil těšil na památky Istanbulské. První zastávka mě teda moc nenadchla. Byl to takovej tureckej Legoland. Bez Lega. Všechny významný baráky tam měli postavený jako modely. Náladu mi trochu spravily masírovací křesla, který vám za jednu liru udělají velký dobrý.
Myslím si, že do tureckých restaurací dodává záchody nějaká hanácká firma, protože značky toho pěknýho porcelánovýho velkýho nádobí je často Kálé nebo Serel. Myslím, že je to takové skryté poselství, aby Turci věděli, co se s tím dělá. Víte, viděl jsem i tradiční záchod místního národa a jsem moc rád za vymoženosti Evropy.
A pak to byla obligátní obchůzka toho, co musí vidět každej. Třeba v Modrý mešitě jsme byli ve stejnej den jako papež. Taky to mohli dát z Vatikána vědět. Trochu jsem se s Františkem minuli. A to je veliká škoda. Jeho škoda. Mohl ode mě bejt pozvanej na Salep za pět lir, my brother. A tam bych mu poradil, že by to měli v tý církvi dělat víc jako musulimáni. Oni ty provázky, co mají v Modrý mešitě navěšený, aby držely lustr, tak vypadají jako vodící provázky loutek,

27. které ovládá přímo nejvyšší. Taková představa přímýho spojení by se mohla hodit. To naše WiFi napojení může bejt pro někoho trochu těžko představitelný.
Opět jsem byl šťastný za svého Muslimského kamaráda. Nebýt jeho, tak obchodníci na Grant Bazar ze mě dostanou všechny peníze. Ali umí skvěle smlouvat. Začínalo to tím, že obchodníčkovi podal ruku. Oslovil ho Hello, my brother. Tady jsou všichny my brother – přece jen jde o peníze. Představil se a řekl jim, že je z Itálie, z Bologni. Všichni ti obchodníci, co jsme potkali, tak byli taky někdy v Itálii. Vážně. Neuvěřitelný. A že Bologna je zajímavá svými tři T. Towers, Tortelliny a Tette – což znamená prsa. Tím si je získal. A pak se začal ptát na věci, co chtěl koupit. Obchodníček řekl cenu. A Ali se do toho pustil: Jasně, tohle je cena pro všechny, ale jaká cena je pro mě. Jsme pořád bratři? Obchodníček: Ano, jsme. Pokračovalo to dál. Byl to koncert sledovat, jak Ali udolává tureckýho obchodníčka a cenu snižuje na pětinu z původní částky.
Nakonec nutno podotknout, že Istanbul je vážně krásný město. Den jsme zakončili v restauraci, která byla na střeše. Modrá mešita byla v těsné blízkosti za námi a před námi se otevřelo panoráma Istanbulu. Nádhera.

29. NEDĚLE 30. 11. 2014
Je šest hodin ráno a já se budím. Někdo hrozně funí v pokoji. Mládenci se nenápadně vrací ze závěrečný párty. Dost hlasitě se napomínají, aby byli potichu, protože spím. Už nespím. Vlastně nemůžu pak dlouho usnout. Za to oni dva spí dřív, než dopadnou do postelí.
Je půl osmé ráno a Ali nás budí. Gentlemani, vstávejte. Myslím to vážně. Doopravdy to myslel vážně. Viděl jsem to v těch jeho pákistánských hlubokých hnědých očích, které mají barvu pravého italského esspresa. Je čas na závěrečný brífink. Laurynas měl za chvíli odjíždět na letiště.
Inu hodnotili jsme celý týden. A mládenci se vraceli ke zkušenostem z minulý noci. Abych všechno věděl a o nic jsem nepřišel. Debatovali jsme, diskutovali a taky vyhodnocovali ty nejhlavnější a nejzajímavější chvíle. Ali byl trochu nešťastnej, že ta trochu vdaná Polka mu nedala. Ani pusu.
Loučení. Slzy. Cesta na letiště. Kontroly. Let. Spánek. Přistání. Praha. A konečně dobrý kafe. Pravý český esspreso. Takový to veliký s mlíkem a dvěma kostkama cukru. Takový to, kterýmu se Italové smějou, že to není dobrý kafe. Je to dobrý kafe. Měli by si zaletět do Turecka, aby věděli. Všude dobře…

31. P.S.: Věřím, že sis čtení užil nebo užila, to záleží na tom, jestli seš holka nebo kluk. A jestli chceš, tak můžeš moji tvorbu podpořit nějakou kačkou, kterou pošleš sem: 670100-2212111940/6210. Prostě výměna energie. A jestli nechceš nebo nemůžeš, tak je to v pořádku. Měj krásný dny a hezký adventní čas. Tomáš.