1. Vědět + Akce = Umět
CESTY K ÚSPĚCHU:
TRVALÉ HODNOTY SOUSTAVY ŘÍZENÍ BAT’A
Prof. Milan Zelený
Tato knížka je příručkou podnikatelských a manažerských znalostí vyplývajících z tvůrčího
odkazu Tomáše Bati. Pravě dnes se inovační myšlení obsažené v soustavě Bat’a ukazuje být
světovou třídou a tudíž tvoří spolehlivý základ potřebné renezance České školy podnikového řízení.
Hodnoty obsažené v soustavě Bat’a jsou trvalé a efektivně rezonující s moderními pojmy Nové
ekonomiky, Znalostního podniku i Globálních informačních technologií.
Soustava Bat’a je navíc prověřená nadmíru úspěšnou a dlouholetou praxí a představuje
dosud nejspolehlivější a nejúplnější souhrn zásad úspěšného podnikání v moderním světě. Úspěšný
člověk v podnikání by měl dnes rozhodovat a jednat “s Bat’ou při ruce.”
Každá země disponuje s celou škálou typů kulturního bohatství: viditelné věci, jako budovy,
katedrály a umělecká díla, ale i literatura, hudba, malířství, divadlo a film, obvykle dominují právě
svou viditelností a přetrváváním. Existuje však bohatství méně viditelné, obsažené ve znalostech,
schopnostech, metodách a zkušenostech lidí, které je zdrojem všech viditelných „věcí“ kulturního
bohatství. Znalosti jsou pravou podstatou a gruntem kultury národa. Soustava řízení Baťa je
takovým gruntem.
Jak již tomu bývá, soustava Bat’a zůstává málo známá a spíše povrchně chápána právě v
zemi jejího původu. Tato knížka je tedy určena především českým čtenářům, hlavně mladým
podnikatelům, manažerům a studentům – nové generaci českého podnikání a managementu. Jejím
cílem je pomoci k renezanci myšlení a praxe, které představují největší znalostní bohatství, které
může česká kultura dnešnímu světu nabídnout.
Každý čtenář je tak potenciálně nositelem tohoto kulturního dědictví a tak i příslibem lepších
časů v české budoucnosti hospodářské i společenské. Každý čtenář je možným stavebním kamenem,
tvůrcem i nositelem nové české renezance. Čtení je nutné, myšlení a reflexe nezbytné, úspěšná akce
však zůstává jediným ověřením znalostí, schopností, umu a dovednosti v podnikání.
Po přečtení této knížky by mělo být obtížnější považovat Bat’ovu soustavu řízení za
zastaralou, anebo za historicky zajímavou, ale dnes již jen shovívavým úsměvem vítanou epizodu
zašlé slávy. Naopak, bude snadnější pochopit to, co již v zahraničí pochopili mnozí: Bat’ova
soustava představuje i dnes jediný ucelený a plně integrovaný systém podnikového řízení.
Protože autentický citát bývá přesvědčivější než sebedelší výklad, vychází tato práce z
Baťových vlastních slov, myšlenek a koncepcí. (Ty jsou vytištěny tučně.) Doprovodné poznámky a
komentáře pak mají čtenáři poskytnout příklady a návod jak do myšlenek „vstupovat“, jak s nimi
pracovat a jak je případně použít v kontextu dnešní doby.
****
Tato knížka by se neměla číst lineárně, t. j., od začátku do konce. Naopak, čtenář by ji měl
otevírat kdekoliv, u jakéhokoliv hesla či citátu, třeba i na malou chvilku. Účelem je snažit se
pochopit danou myšlenku v kontextu vlastní specifické problematiky a také v rámci dnešní doby

2. vůbec. Každá myšlenka a koncepce vyžadují reflexi a rozjímání, pozvolné vstřebávání Baťova
efektivního způsobu myšlení. Knížka je tedy jakýsi „reflektář“ studenta i praktikanta podnikání a
podnikového řízení. Otevřete-li knížku na stejné myšlence po druhé, nevadí. I druhé a třetí čtení
vám odkryjí nové úhly pohledu a pochopení. Po čase vám začnou jednotlivé koncepce do sebe
zapadat, podmiňovat se navzájem - formovat počátky celistvé soustavy myšlení. Tehdy se asi
rozhodnete: buďto „Aha!“ – a stanete se baťovcem, anebo „Hmmh“ – a nestanete se. Tak jako tak,
čtenář sám je autorem svého „čtení“ daného textu. Každý čtenář si přečte knížku jinak, v jiných
posloupnostech a jiných kontextech. Získaná zkušenost nelineárního čtení a tvorby vlastního textu i
soustavy myšlení je dobrou investicí do vaší „duševní dílny“. Navíc, pro opravdové „fajnšmekry“
umění podnikového řízení, jsou zde myšlenkové pochoutky z tabule tak bohaté, že to připomíná
hodování z dob spíše nestřídmých. Říká-li se: „Jez do polosyta, pij do polopita“, pak lze dodat: „A
uč se naplno a napořád – pouze to nejlepší a nejtučnější - a velmi, velmi nestřídmě ...“ Informacemi
se lze zahltit a přejíst, znalostmi nikdy.
****
Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé
vlastnictví, nebot jsme ničím nepřispěli k jeho vzniku. Byl nám jen propůjčen s povinností
odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený. Tvorba a zhodnocování vlastního života je
povinností i privilegiem: ze svých nám propůjčených darů života skládáme účty vrstevníkům i
příštím generacím. Naše vyúčtování by nemělo skončit schodkem, ztrátou anebo snad přímým
okradením či ochuzením našich následníků. Začínáme s MÁ DÁTI, končíme s DAL - a za konečnou
bilanci jsme zodpovědni jen my sami. Život je kapitál a tudíž musí, tak jako plodné semeno, vytvořit
něco navíc, něco pro jarní setbu …
Po Tomáši Baťovi zůstalo praktické dílo, hmatatelný malý model pracující a hospodařící
společnosti, jak ji ve Zlíně stvořil a jak by si ji přál zorganizovat pro celý svět.
Hugo Vavrečka
Podnikatel … anglicky “entrepreneur” (ne “businessman” či “shopkeeper”) je ten, kdo přináší na
trh nové výrobky, nové služby a nové hodnoty. Podnikatel otvírá nové tržní prostory. Podnikatel
není ten, kdo si prostě otevře trafiku či hospodu – to je živnostník (anebo hospodský). Živnostník se
živí, ale podnikatel podniká, tedy tvoří. Podnikatel nekrade, protože zlodějna není tvorba. Český a
ruský “podnikátěl” tedy není vůbec podnikatel, ale živnostník: tedy člověk, který se živí prováděním
drobných vlastnických funkcí a jehož cílem je spotřeba. Živnostníků je hodně, podnikatelů málo.
Na cestách po Americe se Baťa ucházel o práci, aby se naučil pracovat a vyzkoušel své vlastní
kvality tam, kde mu na tom záleželo. Podstupoval přijímací zkoušky u strojů, ale práci nedostával.
Takových zkoušek podstoupil jsem za den třeba dvacet a za týden šestkrát tolik. To skličovalo
moji mysl. Nestál jsem o ty dolary dovezené z Ameriky. Stál jsem o americké dolary. Chtěl
jsem se měřit s americkým člověkem.
Jednou na takové cestě jsem si řekl, že nebudu jíst, dokud nedostanu práci. A dostal
jsem ji. Z tuláka, z bezcenného člověka se rázem stal šlechtic. Z rukou visely cáry, ale hlava
seděla pevně na svém místě. Tak vznikl Tomáš Baťa. Tak jako stovka není stovka, tak ani dolar
není dolar. Dolar získaný za pronájem bytu v Praze nebo za prodej lesa či podniku v jižních
Čechách je dolar dovezený, pro Baťu zcela nezajímavý. Dolar vydělaný vlastní prací přímo
v Americe, v soutěži se všemi, kteří se o to ucházejí, to je dolar americký – a o ten Baťovi šlo.

3. Samozřejmě ne kvůli tomu dolaru: Baťa nebyl spotřebitel, ale podnikatel, s hlavou na správném
místě. Je bezcenné měřit se s těmi, kteří jsou stejní anebo horší než my. Musíme se poměřovat jen
s těmi lepšími – a tak se sami stát lepšími.
Líbil se mi v Americe lepší, mužnější poměr mezi dělníkem a podnikatelem. Já pán, ty pán, já
obchodník, ty obchodník. Chtěl jsem, aby takový způsob života zavládl mezi námi ve Zlíně.
Chtěl jsem, abychom si byli nějak rovni. Zde cítíme první počátky Baťovy samosprávy dílen.
Trvalo to ale ještě hodně dlouho. On chtěl, oni ne. Dělníci chtěli zůstat námezdníky a nechtěli si
„být rovni“. Odbory je v té mizerii podpořily. Kominterna to vyhlásila za kapitalistické „triky“. Kdo
to jakživ slyšel: Každý dělník kapitalistou! Pouze Baťa to myslel vážně. Namísto třídního boje
mezi dělníky a kapitalisty navrhoval elegantní a jednoduché řešení: spolupráci. Vše navzdory
poučkám Marxismu o třídním boji a protichůdných zájmech dělníků a kapitalistů, dodnes ještě
leckde přežívajících.
Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte napřed sebe. Jen velký člověk může vytvořit velký
podnik. Každý (opravdový) podnikatel vyrábí tři věci: sebe, podnik a výrobek - v tomto pořadí
důležitosti. Především sebe: hodnoty, přesvědčení, vizi, charakter, vytrvalost, znalosti a schopnosti.
Potom podnik: schopnost vyrábět a poskytovat služby, umět dělat věci správně a hlavně - dělat
správné věci. Organizovat, koordinovat, rozhodovat - dobře a na světové úrovni - musí umět nejen
podnikatel, ale i jeho podnik. A nakonec je výrobek a služba, které by uspokojily zákazníka lépe a
hodnotněji než kdokoliv jiný. A neprodat podnik, nejít "public", nehnat se za penězi - pak nejste
podnikatel, ale spotřebitel, pak chcete být jen "za vodou". Spotřebitel nikdy velký podnik
nevybuduje. Chcete-li jen "za vodu", pak nestudujte Baťu. Ten pochází z jiné země, jiné kultury a
jiného světa ...
Při své práci neměl jsem na mysli vybudování závodu, ale lidí. Vybudoval jsem člověka, aby
byl výkonnější a lépe sloužil zákazníkům a on potom vybudoval závod. Hlavní úlohou
organizátora je, aby vytvořil morální a psychologickou základnu, na níž by se jeho
spolupracovníci mohli zdárně rozvíjet. Morální a psychologická základna podniku! Kdo se tím
dnes zabývá, kdo to umí, kdo vůbec ví, že to má umět? Úspěšný podnik je založen na (správných)
vztazích a stanoviscích: k práci, ke spolupracovníkům a k zákazníkům. Příkazová hierarchie,
administrativní přístupy a byrokracie řídí papíry a ne lidi. "Systémy" řízení papíru lidské vztahy
nebudují, ale ničí. Námezdní zaměstnanec podniku nevybuduje nic. Musí se stát spolupracovníkem,
spoluúčastníkem, spoluvlastníkem a spolupodnikatelem - čtyři typy vztahů ve velkém podniku
jakékoliv velikosti.
Jen na tom poli se obilí rodí, po kterém vlastní hospodář za pluhem chodí. Jen pastýř, jemuž
ovce patří se postaví vlkům a své ovce ochrání. Námezdník, jemuž ovce nepatří, uteče. “Chodit za
pluhem” je povinností každého podnikatele. Jen ti dělníci jimž podnik patří, jen spoluvlastníci,
budou pro podnik pracovat a za podnikem stát i ve chvílích nejtěžších. Lid námezdný se rozuteče již
při prvním zavytí vlků. Podnik je jako statek.
Den má 86 400 vteřin. Tedy 86 400 okamžiků. Za okamžik se dá přijít, i odejít. V okamžiku se lze
rozhodnout. Okamžik trvá nápad či nová myšlenka. Z okamžiků se skládá náš život, práce i
podnikání. Každý okamžik platí. Známe lidi, kteří pracují dnem i nocí, někdy i přes víkendy, stále
pracují: v autě, ve vaně, na procházce, při jiné práci. Okamžiky jim však utíkají mezi prsty, nemají
čas. Nemít čas neznamená pracovat - a pracovat ještě neznamená pracovat dobře. Proč lidé, kteří

4. nemají čas, obvykle udělají tak málo práce? Nerozumí okamžikům. Neví, že nejde o to, zda kopat
celou noc velkou jámu, ale zda tu jámu vůbec třeba kopat. Kopat jámu trvá noc, rozhodnout, že
jámu nepotřebuji (protože ji budu muset druhý den zasypat) trvá okamžik. Dělejte jen co je potřebné
a dělejte to rychle a efektivně. Pak bude i váš den mít 86 400 okamžiků.
Z továrních zdí:
Buďme věřiteli, ne dlužníky
Chytrák dělá na začátku, co hlupák na konci
Čistota a pořádek = kvalita
Každý budiž podnikatelem na svém pracovišti
Nejlepší jakost, nejnižší ceny
Plať hotově, nevypůjčuj
Pomoz si sám
Nepokračuj na zlé práci
Rozkaz zákazníka je svatý
Silní milují život
Učte se jazykům
V rychlosti je síla
Zkušenost - matka vědění
Kdo se honí za penězi, ten je nikdy nedohoní. Hleďte si práce, dělejte ji lépe než soused. Peníze
za vámi přiběhnou samy. Peníze jsou jako plaché srny či krásné ženy – musí se na ně pomalu,
nepřímo, oklikou a s trpělivostí. Nejde o peníze samotné, ale o proces vydělávání peněz. Nechcete
přece udělat kšeft zde, urvat sumu támhle, jít z jobu do jobu a z kšeftu do kšeftu. Nejste přece
“podnikátěl”. Vy chcete spolehlivý, vzrůstající a trvalý příliv peněz, tedy proces sám, ne pouze
výsledek. Vy nechcete job, ale kariéru. Aby i ty plaché srny a krásné ženy - tak jako peníze –
vyhledávaly vás. Po celém světě dnes peníze loví a hledají talent, um, znalosti a schopnosti. Mějte
je!
Nechte si poradit, hospodařit umím. Naučil jsem se jak vydělávat haléře i miliony. Od Bati si
nechte vždy poradit. Představte si, kde jsme mohli být, kdybychom si nechali od Bati poradit,
kdybychom se od Bati učili, třeba jen od r. 1945, anebo alespoň od r. 1989. Kdyby … od Bati jsme
se mohli učit již od r. 1925, již tehdy to bylo jasné. Od koho jsme se ale v posledních deseti letech
učili? Co jste se vy naučili? Důraz je na slově “vydělávat”. Tedy ne dostat, ne ukrást, ne pobírat a ne
vyšulit – vydělávat! Kdo chce co nejméně pracovat za co nejvíce peněz zůstane navždy chudým.
Stačí si obrátit jen jedno staré české přísloví naruby: “Za málo muziky, málo peněz!” A bude líp.
Protože neexistuje žádná učebnice, kde by toto bylo vysvětleno, ani žádné vyzkoušené a
osvědčené metody, rozhodl jsem se vybudovat vlastní systém, který jak doufám, prospěje
lidstvu. Tento systém se jmenuje "příklad". Jen velký člověk může použít metodu příkladu s
úspěchem. Lidé malí, bez vize, bez mravních hodnot, bez charakteru, bez hlubokých znalostí a
schopností by neměli jít příkladem. Nebojte se velkých lidí. Ti vám neublíží, ale budou vždy
tvůrčím příkladem a motivací. Bojte se lidí malých, ať sedí jakkoliv vysoko: ti, zahnáni do kouta, či
nespokojeni sami se sebou, vás zničí.
První podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod jest váš, jen
pro vás. Závod náš nebyl k tomu účelu zbudován, aby zajistil existenci jen jeho zakladatelů.

5. Závodem naším přinášíme nový, do toho času nepoznaný, blahobyt a vzdělání našemu lidu.
Účelem podnikání je služba veřejnosti, služba národu a služba světu. Vždy a jen služba. Vedení a
řízení službou je základem úspěchu v podnikání. Podniky jsou instituce přinášející kvalitu života a
možnosti vzdělání národu. Země bez dobrých podniků, země pouhých spotřebitelů není dobrou
zemí. Podniky jsou součástí kultury národa. Kulturní národ nepoznáte podle katedrál, muzeí, škol,
hudby a obrazů, ale hlavně podle současné kultury práce a přístupu k práci, podle pracovního
prostředí a respektu ke vzdělání. Kultura podniku a podnikání jsou základem kultury národní.
Radost z práce, hrdost na práci a uspokojení z výsledků jsou odměnou kulturního národa.
Nejslavnější Baťova chvíle nastala, když v r. 1922 vysoký kurs koruny, částečně “díky” politice
státu, prudce omezil schopnost prodávat zboží v zahraničí. Podniky hromadně zastavovaly výrobu a
propouštěly dělníky: nastávala krize. Baťa jediný přežil, udržel výrobu v plném rozsahu, snížil
výrobní náklady i ceny obuvi. Jeho řešení bylo geniální, založené na spolupráci a pochopení všech
spolupracovníků. Posuďte:
Naší veřejnosti
Abychom umožnili obyvatelstvu nákup obuvi pro podzim.
Abychom učinili zbytečnými cesty do Německa.
Abychom udrželi výrobu v plném chodu.
Abychom nemuseli propustit dělníky.
Abychom ušetřili státu vyplácení podpor v nezaměstnanosti.
Abychom razili cestu k odbourání cen.
Abychom napomáhali překonat rychle velkou hospodářskou krizi, která nás zachvátí
následkem rozdílu nákupní síly naší koruny za hranicemi a v zemi,
Snížili jsme ceny obuvi
Od 1. září t. r. ve všech našich prodejnách průměrně
na polovinu cen z letošního jara.
Ovšem, této slevy nemůžeme již dosáhnout na režiích a jsme nuceni snížit mzdy našich
dělníků průměrně o 40%. Naproti tomu zaručujeme našim zaměstnancům, že jim dodáme
životní potřeby za polovinu cen platných letos v květnu. Akce fungovala správně a ukázala, že
dobrý podnikatel může úspěšně vzdorovat jak neblahým poměrům, tak i krátkozraké politice
vlastního státu. Stát preferoval banky a střádaly, na úkor podniků a podnikatelů. Dělníci baťovky
však nebyli vyhozeni na ulici, ale jejich mzdy začaly rapidně vzrůstat. Výhody “4S”: spolupráce,
spoluúčast, spoluvlastnictví a spolupodnikání, se staly trvalou součástí jejich myšlenkové dílny.
Nynější krize není jenom krizí našeho závodu, ba není jenom krizí průmyslu – je to krize
celého státního hospodářství. Já nejsem pro katastrofální skoky naší koruny, naopak
přimlouval jsem se od počátku za její stabilizaci, aby našemu průmyslu byla dána možnost
klidného vývoje. Krok – lépe řečeno skok – v naší měně je již ale učiněn. Rozhodnutí v
záležitostech měny přísluší státníkům odpovědným za správu státu. Průmyslníkům přísluší
přizpůsobit se těmto rozhodnutím v míře možnosti, neboť zlepšení hospodářského života ve
státě vyžaduje v prvé řadě, aby občanstvo bylo poslušno veřejných zákonů a dbalo veřejných
zájmů. Baťa chápal nutnost separace politické a hospodářské moci. I když bylo české hospodářství
kriticky poškozeno nekompetentní makroekonomickou politikou, Baťovi nezbývalo nic než se
přizpůsobit. Občan v něm zvítězil nad podnikatelem a kapitalistou. Nebyl suplikant, neprosil a
neškemral, udělal si svá opatření sám a po svém. Jeho filozofie “přizpůsobení” byla jen krycím
slovem pro výraz zásadní nezávislosti a soběstačnosti ve věcech svého podniku, města a regionu.
Byla to filozofie “Uděláme si to sami”, nenáviděná státními byrokraty, které Baťa odsouval do

6. polohy irelevance ve věcech podnikového řízení a podnikání vůbec. Máme silný dojem, že jeho
genius rozkvétal právě na minových polích státních překážek a omezení – jak je tomu ostatně u
všech velkých podnikatelů.
Poskytujeme vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějak peníze
mezi lidi jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem docela jiné cíle. Chceme docílit
toho, aby boty byly ještě lacinější a aby dělníci ještě více vydělávali. Proto poskytujeme účast
na zisku, který byl dosažen v dílně, ve které pracujete. Samostatné pracující dílny jsou malé a
proto může každý uplatnit svůj vliv na zvýšení zisku své dílny bez ohledu, jestli jiná oddělení
pracují třeba se ztrátou. Účtování je tak jednoduché, že mu porozumíte každý a účet ztráty a
zisku bude každý týden vyvěšen v dotyčném oddělení. Pokud některý týden bude vykazovat
vaše oddělení ztrátu, nebudete postiženi, čili na ztrátě nemáte účasti. Zde je účast na zisku
kombinovaná se samosprávou dílen, tedy spoluúčastnictví a spolupodnikání jsou integrovány. Toto
Baťa zavedl již v r. 1924. Dnes to plně praktikuje jeden z nejlepších podniků na světě: japonská
Kyocera. Proč ne účast na ztrátě oddělení? Zisk se vytváří na dílně, ale ztráta je spoluzodpovědností
managementu, který nevytvořil dostatečně dobré podmínky pro realizaci zisku. Dílna již je
potrestána tím, že žádné podíly na zisku nemá. Navíc, jestliže by produkovala ztrátu delší dobu, její
existence v podniku ohrožena: žádný podnik nemůže tolerovat trvalou ztrátovost třeba i u jediné
složky podniku, uklízečky anebo ředitele. Jedinci, týmy a oddělení nepřidávající hodnotu nepatří do
podniku.
Účastí na zisku chceme povznést dělnictvo jak hmotně, tak i mravně. Dělník má rozumět
našemu obchodu, má s ním cítit a s ním růst. Přejeme si učinit ze všech našich dělníků
kapitálové účastníky našeho závodu. Žádáme, abyste zvýšených příjmů použili k zlepšení
životních poměrů svých rodin a ke svému vzdělání. Jen tak máme naději, že se vydané peníze
opět závodu vrátí ve zvýšených vašich schopnostech, ať již se tyto schopnosti projeví prací pro
závod nebo prací ve veřejném životě našeho státu. Z každého dělníka by se měl stát kapitalista,
kapitálový účastník podniku, spolupodnikatel. Tato veskrze moderní myšlenka, vyrůstající
z českých kořenů Baťova genia, byla již v r. 1992 vymazána ze scénáře transformace čs.
hospodářství. Následující úpadek a ztráta konkurenceschopnosti česky vlastněných a česky řízených
podniků pokračuje dodnes. Baťa přímo nutil své spolupracovníky, aby se vzdělávali. Vzdělání,
školení a trénink nebyly položky nákladové, které podnik krátí první, když „nejsou peníze“.
Vzdělání je investice, strategický nástroj ke zlepšení výkonu a konkurenceschopnosti – ve správně
organizovaném podniku. V podniku nesprávně organizovaném (tradiční příkazová hierarchie
námezdního typu) jsou výdaje na vzdělání vyhozené peníze: mozky v takovém podniku hrají roli jen
podřadnou.
Proč posílá otec žijící ve Frankfurtu svého syna do školy v Anglii, ptá se Baťa Angličana. Ten
odpovídá: Myslím, že německé školství je dobré, ale marně jsem se sháněl v Německu po
učiteli, který by učitelováním vyzískal větší jmění. Můj syn bude podnikatelem, má tvořit
hodnoty. Jsem přesvědčen, že učitel, i kdyby měl sebelepší pedagogické vzdělání, nenaučí
mého syna tvořit hodnoty, když nemá vlastní zkušenosti. I učitelé a profesoři by měli vydělávat
diferencovaně, podle svých schopností tvořit nové hodnoty, podle výsledků, podle účasti na
hospodářském životě. I učitel by měl být podnikatel, tvůrce nových hodnot a „milionář“, ne
živnostník a „trafikant“.

7. Do hospodářských škol chodí mladíci, kteří mají v hlavě docela jiné věci než zemědělské
problémy. Zemědělské problémy má v hlavě jen hospodář, ale hospodář nemá času choditi do
školy. I zde musí pomoci telefon. Telefon zprostředkuje, aby padlo pravé slovo v pravý čas a
na pravé místo. Kdyby tak Baťa jen mohl mít Internet, anebo alespoň e-mail! Jeho předvídání
potřeby virtuální univerzity a dálkového studia, obzvláště pro zaměstnané studenty je zřetelné.
Telefonu ovšem přisuzuje síly, které dnes poskytuje Internet a bezdrátová telefonie. Rozmach
podnikových a virtuálních univerzit je výsledkem snahy, aby pravé slovo dosáhlo toho pravého
(připraveného a potřebného) příjemce v pravý čas a na pravém místě. „Právě včas“ je tedy
základním principem virtuálního vzdělávání: nahrazuje neefektivní vyškolování mladých lidí
v technikách a znalostech, které budou nutně zastaralé v době vyzrání jejich rozhodovacích a
řídících pravomocí.
My rozhodně nepotřebujeme pro naše děti vysvědčení. My potřebujeme, aby se naučily dobře
a rychle myslet a také vydělávat, aby byly s to udržet krok ve výrobě s Američany a Angličany
lépe, než jsme to dovedli my. Aby měly odvahu hledat si svůj chléb jinde než u státní
pokladny. Aby rodiče nenaříkali v hospodě u plného džbánku na veliká vydání na školství.
Aby děti měly dobře placené učitele a aby si rodiče nemysleli, že starost o výchovu dětí patří
státu. Jakou nevýhodou muselo být neabsolvovat Baťovu školu práce! Nemít Tomáše Baťu za
učitele! Rodiče, ne stát, určují úroveň vzdělání národa. Rodiče musí chtít, aby jejich děti byly
vzdělány lépe než oni sami - ne je prostě „odložit“ do státních institucí. Každý národ může mít jen
takové děti, jaké má rodiče. Učit a učit se jsou dvě zcela rozdílné kategorie a jedna nevyplývá
z druhé. Smyslem vzdělání není učit a vyučovat, ale učit se a naučit se.
Při návštěvě třídy učňů stavebních řemesel nalezl jsem v ní řecké sloupoví. Postěžoval jsem si
učitelům, že zrovna toho dne nemohli odchovanci těchto škol vypočítati a nakresliti záchodové
roury. Jsou dva druhy vzdělávání: kavárenské, rakousko-uherské, vznosné, ale zcela nepraktické, a
moderní, anglosaské, praktické a užitečné. Nelze považovat za vzdělanou kulturu tu, která nezná
záchodové roury ve stínu řeckého sloupoví. Nelze podporovat takové nekulturní vzdělávání.
Posuzujeme-li člověka jen podle toho, jaký skutečně je, ubližujeme mu a vedeme ho k horšímu.
Nakládáme-li však s ním, jakoby už skutečně byl tím, čím má být, dostaneme ho tam, kam se má
dostat.
Goethe
A Zlín? Zařízení samosprávy se plně osvědčuje. I ti, kteří je zpočátku přijímali s určitou nedůvěrou,
mají pocit, jakoby pracovali na svém. Brzy to nebude jen pocit, ale realita spoluvlastnictví.
V hlavách zaměstnanců, jakoby pod účinkem kouzelného proutku, probleskuje tisíce myšlenek jak
potírat ztráty, vyrábět a vydělávat více. Stále další a další oddělení a dílny přijímají nový způsob
práce. Práce se vyvíjí v tak prudkém tempu, že stavitelé nestačí stavět nové továrny pro tisíce
dalších lidí hrnoucích se do Zlína za prací. Ve 20. letech astává „zlatá doba“ města Zlína – nechť
nikdy neskončí!
Zámožnost – povinnost, chudoba – výmluva. V systému spolupodnikání se stává zámožnost
povinností a potřebou všech spolupracovníků, tak jak tomu je u opravdových podnikatelů.
Zámožnost všem byl název Baťovy brožurky, kterou pro své spolupracovníky sám napsal. Chudí u
Baťů zůstávají pouze ti, kterým se pracovat nechce, kteří nepřijímají zodpovědnost, nepřidávají
hodnotu, neúčastní se samosprávy dílen. Ve správně organizovaném podniku není chudoba možná a

8. není ctností, ale spíše výmluvou. Ve špatně organizovaném podniku jsou „chudí“ všichni, již proto,
že bohatnout tam lze pouze na úkor druhých. Špatně organizovaný podnik není vinou poměrů, ani
transformace, natož pochybných tradic. Pouze ředitel a vrcholové řízení podniku jsou zodpovědni,
tak jako u Baťů. Dobrá organizace podniku je jejich profesionální povinností.
Samospráva dílen. Účast na zisku neznamenala každoroční přerozdělení bonusů a extra platů, na
základě výkonu celého podniku. To není spolupodnikání, ale kolektivní spotřeba. Účast na zisku je
nedílnou součástí samosprávy dílen: aby se lidé mohli na zisku podílet, musí mít optimální
podmínky k ovlivnění jeho tvorby, individuálně i týmově:
1. Vyúčtování dosaženého zisku musi být provedeno v době co nejkratší: u Baťů týdně, v
dnešní Kyocera denně.
2. Každý spoluúčastník musí být schopen si svoji účast vypočíst sám.
3. Účastnické oddělení musí být dostatečně malé, aby se každý zaměstnanec mohl podílet.
K tomu všemu chybí znalosti. Aby se lidé mohli účastnit, musí vědět co dělat, kdy a proč, jak
zlepšovat výrobní procesy i správu dílen tak, aby byly potřebné zisky vytvářeny. Tvorba zisku (a
jakékoliv jiné hodnoty) předchází rozdělování. Je mnohem těžší naučit lidi samostatně myslet a
jednat, než je naučit poslouchat a vykonávat příkazy.
Samospráva dílny jest nejen lacinější, ale také lepší. Nikdo nemůže tak dobře vědět, co mi
v práci vadí, jako já to vím, konaje ji. Výkon práce je nejlepším zdrojem znalostí o práci.
Nositelem těchto znalostí je ten, kdo práci vykonává. Že dělník má tento souhrn specifických
znalostí vyplývá z výkonu práce samé. Problém je, jak tyto rozmanité „souhrny specifických
znalostí“ koordinovat. To lze buď příkazem – tak jako v tradičním systému – anebo pomocí
samosprávy a soustavy vnitropodnikových cen. Cenová soustava je nejlepším koordinátorem lidské
činnosti, ne soustava pravidel a příkazů.
Každé oddělení výrobního řetězce si muselo kupovat potřebné „zboží“ od oddělení předchozího. Po
skončení své práce pak prodávalo své „zboží“ následující dílně. Platby nebyly v hotovosti, ale
pomocí převodních karet (kreditek), na něž byly příslušné částky vpisovány. Bylo v zájmu každé
takto hospodařící dílny provádět přísnou kontrolu kvality a dodržování termínů dodávek. Vzájemný
poměr jednotlivých oddělení byl upraven vnitropodnikovými obchodními smlouvami.
Vnitropodnikový trh zboží byl zárukou vysoké kvality, nízkých nákladů a krátkých časových lhůt –
stavebních kamenů konkurenceschopnosti.
Dlouhá je cesta přes pravidla, krátká a vydatná pře příklady. Přes močál můžete podle mapy,
podle pravidel a direkcí, anebo s pomocí průvodce. Posuďte sami. Je ředitel podniku dobrým
průvodcem, dobrým příkladem k následování, anebo vydává mapy?
Nákladní automobilová doprava byla u Baťů založena na úzkém spojení nízkých nákladů dopravy
s vysokým příjmem řidiče. Tento vztah byl určen smlouvou. Po určitém množství kilometrů -
zpravidla do dvou let – se řidič stal majitelem vozu. Smlouvou měl zaručený tarif za kilometr,
v němž byla zakalkulována cena pohonných látek, údržba vozu, amortizace kupní ceny vozu a zisk
řidiče, který se smlouvou stal samostatným podnikatelem. Jistě, že se takový řidič a auto staral ještě
před tím než se stal jeho vlastníkem. Nemělo to chybu.
Víme, jak velice se nám osvědčila zásada svěřovat důležitá obchodní jednání jen lidem, kteří
mají více, než potřebují ... Důležitá postavení v podnikání, politice a vzdělávání nelze svěřovat

9. lidem, kteří jsou stále bez peněz a žijí ze dne na den. Službu veřejnosti vykonávají nejlépe ti, kteří
„mají více než potřebují“. Zájem vydělat si nesmí přehlušit zájem sloužit veřejnosti. Velký průmysl
není možno vybudovat s proletáři. Stejně tak ne velký národ, velkou kulturu a velký stát.
Na tom, kolik vrací lidé podniku z výnosu práce, záleží dnešní a budoucí blahobyt veřejnosti
právě takjako blahobyt a budoucnost rolníka i výživa národa jsou odvislé od toho, kolik
zemědělec věnoval svým polím. Pouze vlastník, ne námezdník, může být opravdovým sedlákem,
farmářem a statkářem. Většina politiků význam soukromého vlastnictví chápe v zemědělství, ale ne
v průmyslu. V průmyslu se spoluvlastnictví, spolupodnikatelství a spoluúčast, tedy soukromé
zaměstnanecké vlastnictví podniků, stále ještě neujaly. Podle toho vypadají i výsledky.
Jsem milionář a potřebuji své miliony právě tak, jako vy své pero a ruku nebo své řečnické
nadání a byl bych lidem bez nich tak málo užitečným, jako vy bez těchto nástrojů. Podnikatel
nemůže podnikat bez „milionů“, pouze živnostník ano. Podnikatel své vydělané peníze investuje,
živnostník spotřebuje. Profesor nemůže „podnikat“ bez osobních znalostí a informací. Kubelík
nemůže „podnikat“ bez svých houslí. Vy nemůžete vzít Baťovy miliony a vytvořit to co on.
Nemůžete převzít (oxeroxovat) profesorovy znalosti a stát se profesorem. Já nemohu koupit
Kubelíkovy housle a stát se houslistou, natož „Kubelíkem“. Závidět fachmanovi kladivo je nesmysl.
Vlastnictví kladiva z vás neudělá fachmana. Vydělávat miliony je úplně něco jiného než mít
miliony, dostávat miliony, anebo krást miliony. Jsou milionáři a jsou milionáři ...
Nejvyšším ideálem řádného živnostníka je touha po vzrůstu. Vůle rozšiřovat svůj podnik, to je
kapitál cennější než peníze, síla mocnější než elektřina. Nejcennější a nejmocnější kapitál je
„vůle růst“. Není-li v národě tohoto kapitálu, pak nejsou peníze k ničemu, hospodářství upadá a
země je plná „trafikantů“, ať již provozují trafiku anebo agrochemomasokombinát. Pouze vůle růst
přináší nové myšlenky, vzory a síly, které přidávají hodnotu podniku, regionu i státu. V kapitalismu
lidé nepracují proto, aby se stali milionáři, ale kapitalisté se stávají milionáři, aby mohli pracovat.
Úsilí a pracovní režim Billa Gatese nelze vysvětlit touhou po penězích. I za kapitalismu může země
trpět kritickým nedostatkem kapitalistů.
Já svou prací provádím ponejvíce vlastní myšlenky, mnoho lidí provádí svou prací cizí
rozkazy. Trvá-li moje práce i šestnáct hodin denně, není tím řečeno, že konám více, nežli jiní,
protože v mé práci je pro mne zábava i poučení. Pro námezdníka je práce „utrpením“, nemůže se
dočkat té spásné „Padla!“, až po práci začíná žít. Provádí příkazy druhých, těch „koňů s větší
hlavou“. Dělník (a šéf), který je zároveň spolupracovník a spoluvlastník, realizuje své vlastní
myšlenky a nápady, je za to dobře odměněn a práce je mu naplněním, vzděláním a uspokojením
prolínajícím celý jeho život. Pracovní doba ho nemůže zajímat. Vždy bude pracovat tak, jak je třeba:
naplno, s vášní a plným soustředěním. Dobrá práce je a musí být zábavou, špatná práce je utrpením
a odsouzením ke špatné zábavě.
Těším se, že i u nás budeme jednou s to snížit počet pracovních dnů ze šesti na pět. Baťa byl
evropským průkopníkem ve zkracování pracovní doby.
Přímé jednání patří mezi podmínky úspěchu. Přímé, prosté jednání budí v lidech všechny
dobré instinkty. Jednáš-li otevřeně s úmyslem posloužit lidem, tvůj úspěch je neodvratný.
Upřímnost, pravdivost a přímost jsou základem velkého podnikání. Budování důvěry je nezbytné
pro tvorbu konkurenčních výhod, důvěra samotná je konkurenční výhodou nejcennější. Podnikateli

10. je nutno věřit a bez pravdy není konkurenceschopnost. Podnikání není politika. Vytáčky, přetvářka,
hraní divadla, zatloukání a imponování vypůjčenými hodnotami do skutečného podnikání nepatří.
Kultura „dabingu“ nesmí proniknout do kultury podnikání.
Vedení obchodu není možné bez důvěry. Kdybych neměl důvěry a musel všechno sám
přezkoumat, přišlo by to dráže než škoda, která by z mé důvěry snad vyplynula. Podnik
takového rozsahu, k jakému směřujeme ve Zlíně, by se bez důvěry nedal vůbec vést. Nejbohatší
společnosti se vyznačují vysokou mírou důvěry, nejchudší vysokou mírou nedůvěry. Důvěra, jako
znalost, je výrobní prostředek, nejcennější kapitál podniku (i společnosti). Notářské kultury (i
podniky) jsou v podnikání neúspěšné.
Někdo skrývá pravdu, aby neporanil. Je to ten hledaný a obdivovaný „dobrý člověk“. Jeho
„dobrota“ je příslovečná a přitažlivá. Je dobrý ke všem, ke každému je příjemný. Naslouchá
pozorně, chlácholí, hojí a podbízí. Pravdu zná, ale dusí ji hluboko ve svém nitru. Tito lidé dovedou
nejméně, škodí nejvíce a nejdéle, degradují nejcennější lidský statek: pravdu. „Herci“ (a „herečky“)
do podnikání nepatří. Pak přijde Baťa a zahřmí ... až vám zatrne – slastí nad zraňující, do živého
tnoucí krásou pravdy.
Cesta k vzrůstu je cesta k pravdě, ke skutečnosti. Pravda a skutečnost je jediná základna, na
níž se dá vybudovat slušný obchod. Krásná slova jsou pěkná věc a mohou být i k užitku, např.
těm politikům, pro něž hlavním kapitálem jsou hlasy. Peníze vám však krásná slova přinášet
nebudou, protože žijeme ve světě, kde nám nikdo není ochoten dávat něco za nic (kromě
politiky). Každé „Má dáti“ musí mít protipoložku „Dal“. V podnikání, tak jako v životě (a ne
v politice), začínáme s narůstajícím soupisem „Má dáti“. S postupným dospíváním, zmoudřením a
úspěchem se snažíme, aby nutná, vyvažující položka „Dal“ se stala seznamem ještě delším. Kdo
takové bilancování nezná a nepraktikuje není úspěšný člověk - i kdyby měl hromady peněz.
Vynaložme největší úsilí, abychom poznali o sobě a o světě pravdu. Nelžeme a nelichoťme si,
avšak nedopusťme také, aby nám lhali a lichotili druzí. Poznání pravdy zahrnuje sebepoznání –
poznání pravdy o sobě i o firmě. Nejhorší u podnikatele je sebechvála, sebechvástání a
sebehodnocení: pouze druzí mohou ohodnotit naše kvality a příspěvek. Přirozený a častý pocit
nedocenění musí vést ambiciozního jedince k hledání si jiných „druhých“, ne k zintenzivnění
sebechvály a sebereklamy. Každý někam patříme, každý můžeme být někde a někdy doceněni.
Zbavte se lichotníků, vlezlistů a podlézačů: ničí pravdu ve vás a všude kolem vás – pravda pak
nevítězí, ale prohrává a zkomírá. Fangličky nepomohou. Podle skutku poznáte je.
Pomoci mistrovi ke jmění dary nemá významu. To by šlo rychle a snadno. K tomu by stačilo
rozdělit tolik a tolik peněz a už by byl počátek, jako když hospodyně dává do koše podkladek,
aby navnadila slepice. Darovanými penězi docílíme u člověka pravého opaku, protože člověk
má delší paměť než slepice. Počne se spoléhat na dary a ne na sebe. Zde jde o otázku mravní, o
výchovu, o vybudování sebedůvěry, sebekázně. Baťa se darovanému koni na zuby kouká a
shledává, že dar je bezzubý. Nechce, aby se jeho podniky a spolupracovníci spoléhali na dary, na
jakékoliv přerozdělení peněz z jedné kapsy do druhé. Nevidí mravnost ve statní politice
„podkladků“ či dotací, nevidí žádné pozitivní důsledky finančního „podkládání“, leda u slepic.

11. Morálka, znalosti, sebedůvěra a sebekázeň se vytvářejí vlastní prací a vlastními výdělky.
Darovanému koni se na zuby koukej, ve svém vlastním zájmu.
Závod musí být dobrým příkladem jako vzorný hospodář. Musí zachovávat přísný pořádek ve
svém peněžnictví. Nesmí pracovat s cizím kapitálem, ba nesmí použít k provozu ani úspor
svých zaměstnanců. Baťa navíc nepoužíval bankovních úvěrů a svým dodavatelům platil ihned po
převzetí zboží. Stát není dobrý hospodář: nemůže totiž zbankrotovat (tiskne si peníze, zvyšuje si
deficit), žije na dluh, určuje sám sobě mzdy a platy, atd. Bohužel svým příkladem stát „učí“ tyto
praktiky i podniky a dokonce i jedince. Není dobrého hospodářství bez dobrých hospodářů. Cizí
kapitál, bankovní úvěry, vklady zaměstnanců, státní dotace, odložené platby a zadržené mzdy – vše
jsou peníze nevydělané, vnější a tudíž skutečnou podnikovou tvorbu hodnot a zisků výrazně a často
i trvale zkreslující. Podnik tak neví a nemůže vědět co vlastně ví či neví, umí anebo neumí. Taková
neznalost je nejen strategickou myopií, ale hlavně konkurenčním sebevyloučením.
Touha stát se nepostradatelným jest pákou pokroku, ale brzdou pokroku jest naše touha
zůstat nepostradatelnými. Touha vyniknout a měřit se s nejlepšími na světě je bohatstvím národa.
Stane-li se člověk nepostradatelným, je to odměnou i závazkem. Potřeba být užitečný druhým, ne
jen sobě, je potřebou vyšší než potřeba svobody. Chce-li však člověk zůstat nepostradatelným, stává
se brzdou podniku, pokroku i společnosti. Velcí lidé se vždy obklopovali lidmi lepšími a
schopnějšími – aby nebyli a nezůstali nepostradatelní. Malí lidé se vždy obklopovali lidmi horšími a
méně schopnými – aby mohli zůstat nepostradatelnými. Lidé schopní se za nepostradatelné nikdy
nepovažují. Lidé neschopní svůj mýtus nepostradatelnosti žárlivě střeží, brání a všemožně
propagují.
Neschopný ředitel se ohlíží žárlivě kolem sebe, aby odstranil každého, kdo by mu mohl přerůst
přes hlavu, kdo by jej mohl nahradit. Schopný ředitel jest naopak udýchán sháněním a
výchovou lidí, kteří by co nejdříve mohli konat jeho práci. Jeden odhání lidi klackem, druhý
úsilovně shání ty, kterých je tak strašně málo. Jeden se obklopuje několika orly, druhý „vede“
početná hejna hus a letky kachen. Orli nelétají ve formacích. Zbavme se své malosti a velikost si
nás nalezne sama.
Vážnou překážkou v hospodářské výchově našich mladých zaměstnanců jsou jejich rodiče.
Mnozí rodiče mají zato, že jim přísluší právo a povinnost obhospodařovat výdělek a majetek
svých dětí. Mnohý mladý muž před ženěním, po desetileté práci neví, zda má nějaké jmění,
nebo nemá. Shledáme, že nemá ponětí, co je živobytí, ba neví ani, co stál oblek, ve kterém
chodí, protože mu ho koupila maminka. Základní povinností rodičů je vychovávat své děti
k samostatnosti, hospodářství a zodpovědnosti. Selháním této povinnosti je výchova k závislosti,
nerozhodnosti, nepotismu a protekci. Podle převažující kultury vztahu rodiče-děti se dá usuzovat na
kulturu a výkonnost hospodářskou, podnikovou i národní. Naše děti mohou být jen tak dobré, jak
jim rodiče dovolí. Naši muži a synové jsou jen tak dobří, jak je naše ženy připraví a „vychovají“.
Proto by ženy v podnikání neměly „kopírovat“ muže, ale věnovat národu autonomii akce i
myšlenky.
Mužové dosud si ani nedovedou představit, kam může dospět rozumně a po žensku
hospodářsky uvažující ženský duch, až ženy svými tvůrčími myšlenkami v dobrém
hospodářství doplní muže. Podnikatelky a manažerky pronikly na světovou scénu. V USA ženy
představují přes polovinu celkové zaměstnanosti. V politice, řízení, podnikání, vědě i umění

12. dosahují pozic nejvyšších a nejvlivnějších. Klíč k úspěchu je ve slově „doplní“. Pokud budou ženy
s muži soutěžit podle kriterií a pravidel feminismu, t. j., podle pravidel mužských, pokud nebudou
doplňovat, ale spíše nahrazovat a suplovat muže, pak k opravdovému obohacení podnikání a řízení
ve společnosti nedojde. Autonomie akce i myšlenky znamená, že ženy obhájí a rozvinou své vlastní
přístupy, preferující spolupráci, týmovou práci, znalostní řízení, mezilidské vztahy, vztah
k prostředí, zaměstnaneckou autonomii a partnerství se zákazníkem. Pomohou tak transformovat
tradičně nepružnou, polovojenskou příkazovou hierarchii „mužskou“ do nových forem, vhodnějších
pro znalostní éru globálních trhů. Dobrý tým a dobrý podnik se podobají „rodině“ v mnoha směrech.
Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti. Zde nejde o to, abychom nepracovali pro
sebe a své blízké, ale abychom přitom neškodili veřejnosti a věcem veřejným. Škodit veřejnosti lze
obohacováním se na úkor druhých, kradením, lhaním, misinformací, cenzurou a špatnou prací. To,
co zpočátku slibuje úspěch nám a veřejnosti jen škodu, nakonec přináší škodu oběma stranám.
Služba veřejnosti není principem kolektivistickým, kde všichni a svorně veřejnosti škodí, ale
principem individuálního zájmu o zvelebení podnikatelského prostředí na němž jsme závislí.
Kalkulace, dosud zavřené v nedobytné pokladně šéfově, musely být vloženy do rukou všech
spolupracovníků. Takto ocitla se největší tajemství obchodu na ulici, na dosah ruky zlé
konkurence, která každý náš pohyb sledovala a každý náš krok napodobovala. Lidé nemohou
pracovat s plným úspěchem, když nevědí naprosto všechno, co se na jejich oddělení vztahuje.
Samospráva týmů vyžaduje práci a řízení s „otevřenými knihami“. Moderní „Open Book
Management“ byl tedy v Baťově praxi předjímán o nějakých 70 let. Práce „v plné záři denního
světla“ tak, aby o každém kroku podniku mohlo vědět libovolné množství lidí, odbouralo příčinu
schovávat v pokladně šéfově to, čeho spolupracovníkům bylo pro jejich práci naléhavě třeba.
Samospráva nemůže správně fungovat v atmosféře příšeří, utajování, neprůhlednosti a strachu.
Strach a podezírání nemají v moderním podniku a podnikání co pohledávat. Ustrašenci, podezírači a
zbabělci jsou metlou spolupráce.
Strach před náročností lidí. Nejpohodlnější odbytí oprávněných (i neoprávněných) nároků
zaměstnanců mají šéfové v odpovědi: „Nemohu! Nevynáší! Ztrácíme!“ Spisy a účty uložené
v pokladně jsou stejně neprospěšné jako znalosti a myšlenky skrývané v mozku podnikatele. Jak
mají zaměstnanci pracovat ve shodě s ideami svého vůdce, když je neznají? Strach musí být
z podniku vymýcen, učil profesor Deming. Nejen strach zeměstnanců, ale hlavně strach šéfů před
zaměstnanci a veřejností. Často i odborníci, konzultanti a profesoři ustrašeně skrývají své myšlenky,
nápady a postupy, ve vše otupujícím strachu „před konkurencí“. Většinu svého času tráví ochranou
a skrýváním myšlenek, které většinou někde opsali či „opajcovali“ – na vlastní tvorbu a službu
veřejnosti jim čas již nezbývá.
Každá myšlenka, každá idea, dokud je uvězněna v lidském mozku, je pošetilá, nepohodlná. Je
to pouhá hrouda, byť i hrouda ze které lze vybrousit drahokamy. Každá lidská myšlenka
potřebuje brusu, a tím brusem jsou zase jen lidské mozky. Faraday se řídil heslem: „Pracuj.
Dokonči. Zveřejni.“ Jde o vůdčí spirálu duševní a tvůrčí práce vůbec. Všechny tři fáze spirály musí
být stejně dokonalé. Zveřejnění dokončené práce - to je ten brus. To je ta konfrontace s ostatními
lidskými mozky, to je ta služba veřejnosti. Ustrašenci se bojí své myšlenky zveřejňovat a svoji práci
publikovat. Bojí se jiných ustrašenců, kteří se zase bojí cokoliv nového či originálního slyšet nebo
číst. V takové kultuře vzniká se brousí jen málo opravdových „drahokamů“ ducha.

13. Vynálezci chodili za Baťou velmi často. Byli zosobněním a soustředěním obecné ustrašenosti: „Jste
jediným mužem, k němuž mám důvěru, že nezneužijete mého velkolepého vynálezu. Chci si to
dát patentovat, ale obávám se vyzrazení.“ Ruce se jim třesou, když vytahují ty své papírky
nebo kolečka z kapes, jakoby tahali ze sebe svoji duši. A čím větší strach doprovází tuto
zpověď, tím větší pošetilost z toho roste. Vybuchl bych často v smích ... kdyby si tím on sám
neprošel, kdyby se on sám nemusel učit zbavovat se strachu o své myšlenky. Přestat pobíhat po
patentových úřadech, po notářích a po právnících, je znakem dospělého, vyzrálého podnikatele i
vynálezce. Rozřešit problém, přijmout zodpovědnost a nevyhýbat se akci jsou výsady úspěšných
lidí, obzvláště podnikatelů.
Mnozí máte za to, že celý úspěch vašeho oddělení je závislý od toho, jak se vám podaří stlačit
cenu za zboží tomu oddělení, které vám dodává, a jak dovedete vynutit vysokou cenu na
oddělení, které od vás odebírá. (Ovšem, některé podniky pro vnitropodnikový transfer zboží a
služeb neužívají ceny žádné: práce uvnitř podniku je jaksi “bezcenná”.) Jestliže “vytloukáte” ze
svých obchodních partnerů a spolupodnikatelů ceny nejvyšší, pak trpíte a musíte trpět ve svých
odděleních mrhání materiálem a časem. Nejlepší a nejbohatší obchodník starého Řecka poučil
Alexandra Velikého: “Kupuji draho a prodávám lacino.” Nechť se čtenář zamyslí jak interpretovat
tuto moudrost.
V našich prodejnách není smlouvání. První naše slovo je také poslední – jak v naší zemi, tak v
cizině. Celé naše úsilí směřuje k tomu, abychom splnili i nevyslovená přání zákazníků v míře
co největší. Smlouvání znamená, že vaše cena není nejnižší, anebo, že ji ani neznáte, v každém
případě, že nejste konkurenceschopní. Navštivte turecký bazar a setkáte se s tisíciletou tradicí
smlouvání a handrkování o ceny v míře až nepochopitelné. Poznáte pravý smysl výrazu “Turecké
hospodářství”. Turečtí obchodníci zůstávají až dodnes stejně chudí jako Turecko. Kupují lacino,
prodávají draze. Náš zákazník je nejen náš pán, ale hlavně náš vládce: neplníme jen jeho výslovná
přání, ale i přání nevyslovená – tedy i to, co mu “na očích vidíme”, a někdy i to, co ještě ne.
Cena je diktátor. Cena je nedílnou součástí výrobku, tvoří s ním organickou jednotu. Pouze v
tureckém bazaru dochází k jejich oddělení na základě handrkování se zákazníkem. Kvalita je také
nedílnou součástí výrobku a nedá se oddělit. Lze tedy mít různé výrobky, ale ne různé ceny a kvality
téhož výrobku. To je důsledkem rostoucí hegemonie zákazníka v globální ekonomice. Cokoliv
vyrobíme, musí sloužit zákazníkovi dobře, bez ohledu na cenu.
Zaměstnavatel, který naučil lidi vydělávat, naučil je jen třetině toho, čeho je člověku třeba
umět, aby se mohl stát hospodářsky nezávislým. Druhá třetina je v rozumném vydávání a třetí
teprve v šetření. Posloupnost je zřejmá: tvorba – výdaj - spoření, podle důležitosti a významu pro
nezávislé hospodaření. Lidé, kteří neumí hospodařit doma, ve svých životech soukromých, nebudou
příliš platní ani v hospodaření podniku. Nejsou nezávislí, neovládají jednu či více ze tří složek,
nejsou dobří hospodáři. Za prosté vykonávání příkazů může být člověk placen, často i dobře, ale pro
skutečné vydělávání peněz je třeba vyšší nezávislosti: vlastního rozhodování, ovlivňování výkonu
své práce a samostatného hledání těch nejlepších způsobů. Proto není prostý vykonavatel příkazů
spolupodnikatel, i když je dobře placen. Proč je šetření až na konci? Protože není samo sobě účelem,
ale jen nástrojem k zahájení nového, lepšího cyklu tvorba-výdaj-spoření.
Kultura podniku … spočívá především v dobré organizaci, která lidem umožňuje dosahovat
velkých výkonů a tudíž velkých výdělků. Kulturní podnik musí být konkurenceschopný. Kvalita

14. podnikového života se pozná snadno: lidé mají z práce radost, usmívají se, práce jim přináší
naplnění a uspokojení, ne jen plat či výplatu. Pořádek, čistota a krása charakterizují pracovní
prostředí. Mezilidské vztahy jsou založeny na respektu, spolupráci a spolupodnikání.
Budovy – to jsou hromady cihel a betonu. Stroje – to je spousta železa a ocele. Život tomu
dávají teprve lidé. Máte-li budovy a stroje, máte jen mrtvý kapitál, bez života a bez funkce. Nevíte
co dělat, jak to dělat a proč to dělat. Chybí vám ten nejdůležitější kapitál: lidské znalosti. Pouze lidé
a jejich mozky mohou dát všechen ten beton a cihly a železo a ocel do pohybu. Kolik jen dnes
vidíte podniků, které jsou samé budovy plné strojů – a dokonce plné lidí – a přijímají státní dary,
nemohou se uživit, jsou v konkurzu, stojí před bankrotem. Jsou plné lidí, ale chybí mozky. Chybí
lidský kapital, chybí znalosti, chybí to Co a Jak a hlavně Proč. Ekonomická teorie dosud pojem
lidských znalostí nezná, neumí ani popsat, měřit a zaúčtovat lidskou inteligenci. Zná jen budovy a
stroje – a to je hrozně, hrozně málo.Život tomu všemu dávají teprve lidé.
Řízení znalostí. Znalosti jsou nejcennějším kapitálem podniku. Proto je třeba je řídit. Zkušenosti,
poznatky a znalosti byly u Baťů pečlivě a pravidelně zanášeny do t. zv. “Welingtonek”, knižní to
formy moderních expertních systémů. Welingtonky se staly nezbytnou “pamětí podniku”. Detaily
zkušeností z plánování, tvorby koncepcí, stanovení rozpočtu, financování, atd. Byly nejen
záznamem zkušeností, ale živým zdrojem jejich sdílení mezi všemi spolupracovníky podniku. Stejně
tak “znalostní účty” zachycovaly přínosy podniku ze zahraničních cest, konferencí, školení a studia.
Buďte královskými ve svých myšlenkách a plánech a obchodníky v jejich provádění.
Obrazotvornost a fantazie musí být skloubeny s realitou. Účelem fantazie a snění by mělo být
uskutečňování snů a představ, ne pouhý únik před realitou.
Jak to bylo u Baťů? Prostředí a prostory podniku Baťa byly vysoce kulturní. Pro Baťu jsou
pořádek a čistota jde strategickým principem podnikového chování, nejde o prosté kulturní
sebevyjádření. Stroje i podlahy byly natřeny na bílo, aby i sebemenší kapka oleje či špíny
signalizovaly možné místo chyby či budoucího selhání. Nástroje byly uloženy v červeně
nalakovaných vlisech černé odkládací desky, aby již na dálku chybějící nástroj signalizoval okolí
svoji absenci. Všechny stroje byly nezávisle pohyblivé na speciálních platformách s vlastními
elektrickými motory. Pravidlem bylo, že přepravovaný stroj nebo materiál musel zůstat v pohybu.
Materiál nesmí vadit, nesmí zdržovat a už vůbec nesmí být skladován: odstavené prostředky
nádvorní četa zabavila, odvezla do skladu a vydala až po zaplacení dopravy, skladování a pokuty do
výše pořizovací hodnoty. Vše, zevně i uvnitř, bylo vyzdobeno zelení, květy a vodními fontánami,
vše pečlivě zahradnicky udržováno. Zákaz kouření byl v celém areálu továrny. Vlastní protipožární
profesionální sbor pečoval o bezpečí podniku. Hasiči dostávali koncem roku tím větší finanční
bonus, čím méně měli příležitostí k protipožárnímu zásahu. Vlastní hotel a obchodní dům
zajišťovaly bezpeněžní nákupy zaměstnancům fy. Baťa. Až budete mít chvilku, projděte se po
dnešních areálech ZPS a Svitu, třeba se i pokuste nalézt archivy fy. Baťa, pozorujte své okolí a
vnímejte kulturu podnikového prostředí dnešního.
Kdy se umývá automobil? V Praze na Jarově je opravna automobilů, kde se vozy umývají a leští
před vstupem do procesu opravy. Baťovce poznáte okamžitě, ať již u Bati pracoval či ne. Kvalitní
oprava nemůže probíhat ve špíně, v oleji a ve hlíně. Kolikrát jste se setkali s opravářem, zedníkem,
tesařem či jiným "profesionálem", který po sobě zanechá spoušť a špínu zcela neprofesionální?
První princip profesionalismu - UDPS (Uvést do původního stavu) - byl u Bati povýšen na princip

15. zachování či vylepšení původního stavu, tak jako na tom Jarově. Všimněte si, ze řemeslník, který po
sobě neuklízí a nezná UDPS odvádí zcela spolehlivě práci-"šlendrián". Stejné principy platí o
jakékoliv jiné práci či zaměstnání. Kultura práce a kultura podnikání jsou nejspolehlivějším
měřítkem kultury národní, ne "katedrály" na účtech Dal předchozích generací. Současné generace
jsou plně a až po krk na straně Má dáti.
Kdykoliv nacházím na botách , které vycházejí z dílny, špatně vytlačené šnyty (ořízku) nebo
zkřivený podpatek, nezajímá mě tato pokřivená práce. Ale zajímá mě, kde a v čem se pokřivil
charakter lidí v dotyčné dílně. Je mi naprosto jasné, že lidé s pokřiveným charakterem
nemohou udělat rovnou práci. Kvalita výrobku není tak důležitá jako kvalita procesu, který
k výrobku vede. Kvalitní proces má za následek kvalitní výrobek, ne naopak. Kvalita procesu je
kontrolována lidmi, kteří v procesu pracují. Kvalita lidí je zárukou kvality výrobku, ne naopak.
Dnešní řemeslník neodvádí kvalitní práci protože jeho charakter je pokřivený: hledá jen, kde
vyšetřit, odbýt, ošidit a urychlit – jak vydělat co nejvíce peněz za co nejméně práce. Neumí po sobě
ani uklidit. Pokřivená práce je prostým důsledkem pokřivených lidí. Opravovat pokřivenou práci je
neefektivní ztráta času. Narovnat je třeba proces a charaktery lidí.
Udělej svou práci tak, jak ji potřebuje další pracovník. Nepokračuj ve špatné práci. Kontrola a
hlavně samokontrola kvality byly u Baťů strategickou nutností. Kontroloři hráli roli ombudsmanů
pro zákazníka. Bezvadnost a jakost dominovaly výrobky, kvalita pak lidi, jejich procesy a služby.
Baťa chápal, že důležitější než jakost výrobku je kvalita procesu a hlavně: kvalita člověka. Zatímco
jakost může být výsledkem pouhého výběru a třídění, kvalitu přináší pouze kvalitní proces. Lidé a
procesy nejsou proto u Baťů “jakostní”, ale pouze a jen kvalitní.
Zákazník není ochoten platit za zbytečné pohyby pracovníků, chození po dílnách a skladech, čekání
na dodávky, přenášení materiálu, prostoje, nedostatky v zajištění a organizaci práce, atp. Zákazníka
nezajímá, že nedošlo, nedodali, nezaplatili, nepřišel, rozbilo se, inventura, dovolená, atd. Nezajímá
jej ani, že se rozpadly trhy, ztratili klienti, nedostává peněz, atp. Již vůbec jej nezajímá odrážení se
od dna, za týden, příště a že bude líp. Zákazník není podnikatel. Zákazníka zajímá pouze nízká cena,
vysoká kvalita a “včerejší” doručení zboží či služby – jinak není dobrý zákazník, ale
“spolupachatel”.
Desatero účetního kalkulanta. 1. Mysli dopředu, abys nebyl překvapen. 2. Zajímej se o nové
způsoby práce, bot, stroje, organizaci. 3. Nejvíce času věnuj hledání snížení výrobních nákladů. 4.
Každou úsporu promítni hned v kalkulaci. Úsporou však nesmí trpět výrobek. 5. Neopomíjej
haléřové úspory, haléř v kalkulaci počítej jako 1.000 Kč. 6. Každou kalkulaci měj doloženu a
připravenu pro výrobu. 7. Pamatuj, že nákupčí je jako vrba: čím víc vrbu řežeš, tím víc roste. 8.
Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti. 9. Odpad je zničený majetek. 10. Správnou
kalkulací vychováváš zaměstnance ku prospěchu podniku.
Musí pochopit každý z nás, že blahobyt jednoho závisí od toho, že každý udělá svoji práci tak,
aby ji druhý mohl potřebovat. Ten zabíjí blahobyt, kdo zarazí cvikací hřebíčky do takového
místa, přes které musí prošívač šít. Musíme každý konat svoji práci tak, jak ji potřebuje ten,
pro koho ji konáme, v prvé řadě dělník vedle stojící. Kvalita vzniká v procesu, ne v oddělení
kontroly kvality. V oddělení kontroly kvality nevzniká již nic, jen náklady. Každý dělník má svého
specifického, individuálního zákazníka – spolupracovníka, který jej následuje v hodnotovém řetězci,
kolegu na lince, svého vnitropodnikového zákazníka. Je povinností managementu, aby vytvořil

16. podmínky k tomu, aby každý dělník mohl svoji práci vykonat kvalitně a bez chyby – ne statisticky,
ne na podruhé, ne v průměru, ale hned napoprvé. Vše ostatní jsou zbytečné náklady. „Náš zákazník
– náš pán“ je princip platný i uvnitř podniku.
Nikdo mi neřekl, že ve třiceti letech má člověk lepší nohy nežli hlavu a že chce nohama
vzkonat tu práci, která patří hlavě. Nikdo mi neřekl, že chci-li docílit dobrých bot, musím znát
stejně dobře psychologii jako ševcovinu. Ve třiceti má člověk pocit, že zvládne všechno hravě.
Skáče do práce rovnýma nohama. Užívá nohy a ruce tam, kde je třeba použít hlavu. Nejdříve se
musí určit Proč se má něco udělat. Z toho teprve vyplyne Co se má udělat. Až nakonec se určí Jak se
to bude dělat – samá hlava, samá hlava. A pak se do toho skočí rovnýma nohama. Ne naopak. První
hlava, potom nohy. Neučte se z vlastních chyb, učte se z chyb druhých – přemýšlejte. Neumíte?
Učte se přemýšlet, učte se učit se, nepřemýšlejte nohama.
Vědění u strojníka nekladu na první místo, ale povahu a poctivost. Jenom dokonalí lidé
vytvoří dokonalé stroje. Baťa vyžadoval dokonalé stroje, nejlepší na světě. Po čase si je začal
vyrábět sám, podle svých představ a specifických potřeb. Ani jednomu stroji nepřizpůsobil svůj
proces, vždy přizpůsobil stroj svému procesu. K tomu potřeboval lidi: konstruktéry, strojníky a
nástrojaře – nejlepší na světě. O jejich znalostech, schopnostech a „fachmanství“ nebylo pochyb. To
bylo dané, výchozí. Jejich charakter, rovnost, povaha a poctivost byly rozhodující. K čemu je člověk
„podšívka“ – i kdyby měl zlaté ručičky? K čemu je člověk, který celé noci nespí, přemýšleje o tom,
jak by koho obral dříve než oni oberou jeho? Musí být utrpení s takovými lidmi pracovat. Baťa to
věděl.
Využití nástrojů bylo snadnější, protože je mohl využíti jednotlivec. Stroje možno využíti jen
kolektivně, jen společensky. Baťovo rozlišení mezi nástrojem a strojem je přesné a užitečné.
Nástroj nevyžaduje společenskou organizaci, stroj se však bez ní neobejde. Izolovaně můžete
používat kladivo, někdy auto anebo i pračku. Představte si však soustruh, robot, počítač, telefon
nebo fax bez komunikace s ostatními, bez společensky pojaté organizace, bez kolektivní sítě
podpory. Stroj není nástroj. Operátor stroje není tak důležitý jako organizace procesů v níž je stroj
používán. Vzájemná důvěra je nutná ve společenské organizaci výroby. Jako je člověk více
nežli stroj, tak podnik, jako pracující společnost lidí, je více nežli jednotlivý člověk. V každé
společnosti, tedy i v podniku, musí jedinec sladit své zájmy se zájmy celku, ne naopak.
Malou výrobu jest možno řídit malými lidmi. Velkou výrobu mohou vést pouze velcí lidé.
Lidé, kteří jsou velcí povahou, vůlí a vědomostmi. Chybí nám vedoucí lidé a možná, že budeme
muset počkat, až nám dorostou z mladých mužů, které zde vychováváme. Je důležité pro vás a
celý kraj, abyste mě upozornili na muže, kteří jsou s to, aby tento velký úkol splnili. Nedostatek
vedoucích lidí s velkou povahou, vůlí a vědomostmi byl kritický již za Bati. Nakonec se rozhodl, že
si je vychová sám a založil pověstnou Školu práce, kam se hlásilo ročně 20 tisíc mladých mužů a
žen z celé republiky. Dnes není většina absolventů vybavena základnímí informacemi o
podnikatelském myšlení Baťa. Lze jen doufat, že ustavení Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně v r.
2001, se stane signálem i motivací k návázání na úspěšné tradice české školy podnikového řízení,
k renezanci podnikatelského vzdělávání a k návratu českých manažerů a vedoucích pracovníků
vůbec do evropské třídy. Nejlépe fungující podniky v ČR kolem r. 2000 jsou většinou vlastněny a
řízeny zahraničními mozky. Za Bati tomu bylo právě naopak: české manažery, obzvláště baťovce,
lanařily podniky z celého světa.

17. Budu pracovat ve strojírně jen s takovými lidmi, kteří dovedou užívat všech vzácných darů
svého zdravého mozku, jimiž je Bůh obdařil. Ty ostatní, kteří těchto darů využít nedovedou,
pošleme na pole nebo tam, kde mohou být lidem jen užiteční. Kdybych je nechal pracovat na
výrobě strojů, poškodili by nejen sebe, ale i tisíce lidí, kteří na těchto strojích budou pracovat,
a miliony zákazníků, kteří si koupí vyrobky na nich vyrobené. Kvalita výrobků se odvozuje od
kvality procesu a ta od kvality lidí. Je povinností podnikatele zaručit, aby na každém místě pracoval
jen ten nejlepší člověk. Jak ale takové lidi nalézt, obzvláště v zemi „zlatých ručiček?“ U nás jest
hůř. Ale já provedu tento plán, i kdybych měl vhodné lidi hledat se svíčkou v ruce mezi všemi
14 miliony obyvatel naší republiky. Neustanu, dokud nenajdu tolik schopných lidí, kolik je
třeba, abychom si vyrobili nejúčelnější stroje pro naši práci. Dobrý podnikatel je i své vlastní
osobní oddělení. Musí být ochoten vyměnit vedoucí i vedené třeba několikrát, aby jejich práce
začala přinášet výhody a blahobyt všem.
Mozek podniku. D. Čipera, J. Hlavnička, V. Rojt, H. Vavrečka, A. Cekota, E. Bělavský, A.
Gabesam, J. A. Baťa, B. Ženatý, J. Hoza, J. Blažek, V. Souček, J. Bartoš, F. Malota, R. Gerbec, L.
Bobal, V. Jaroněk, H. Baťa, T. Maximovič, J. Novosad, J. Sláma, J. Bruna, J. Hradil, J. Kubín ...
Mozek podniku tvoří lidé – lidé s mozky. „Mozkový trust“ firmy Baťa byl obdivuhodný,
charakterizovaný mimořádnými ředitelskými a řešitelskými schopnostmi, vytrvalostí, podnikavostí,
erudicí, spoluprací, inteligencí a naprostou oddaností podniku. Podnik potřebuje kritické množství
aktivních lidí, masu lidí neutrálních (potenciálně aktivních) ale nikoho z lidí pasivních.
Za odpovědnost a riziko je možno platit nejvyšší mzdu, za svalovou práci nejmenší. Žádný
člověk nemůže vykonat za den více fyzické práce nežli za 3 Kč, kolik stojí 3 kW elektrické
energie, protože každá fyzická práce může být nahrazena strojem. Za prosté fyzické dření nelze
očekávat vysokou mzdu, obzvláště ne u Baťů. Fyzická práce přestává být hlavní složkou efektivní
lidské práce. Platí se za nápady a jejich realizaci, za odpovědnost a riziko, platí se za práci duševní.
Stále méně a méně lidí je schopno uživit se pouze rukama a to jen ve speciálních oborech a
profesích.
Duševní práce může vykonat jediný člověk za den i za miliony korun a tato práce strojem
vykonána být nemůže. Této duševní práce leží kolem nás nejvíce nevykonáno a veškerá
nezaměstnanost a bída je způsobena jen tím, že se nedostává lidí schopných a ochotných tuto
duševní práci vykonat. Baťa znal důvěrně fyzickou práci, rád ji vykonával a velmi si jí vážil. Jako
podnikatel však poznal, že opravdové bohatství přináší podniku, regionu i národu především práce
duševní, nikdy ne prostá dřina. Duševní prací však rozuměl řešení problémů, rozhodování, tvůrčí
vynalézavost a koncepční realizaci, ne intelektuální rozjímání v kavárně Slavia. Nezaměstnanost a
úpadek mají své kořeny vždy v nedostatku duševní práce, v nedostatku znalostí, v odlivu mozků.
Plného zisku z výroby, dobrých mezd, levného a jakostního výrobku lze docílit jen tehdy,
jestliže všichni zaměstnanci: šéf, ředitel, až dolů k metaři, zasvětí sílu a srdce podniku a jeho
hospodářskému poslání. Všimněte si, že šéf i ředitel jsou též zaměstnanci podniku. Vlastník může
být i zaměstnanec a zaměstnanec vlastník. Zaměstnanec je ten, kdo v podniku pracuje a pobírá za
svoji práci mzdu anebo plat. Absentní vlastník nepracuje, pobírá pouze dividendy a v žádném
případě není zaměstnanec. Baťa se vždy považoval za zaměstnance“ nebyl pouze vlastník, ale
hlavně “šéf”.

18. Do velkého bytu dělník doroste ... v malém se skrčí. Baťa vystavěl pro své dělníky tisíce
rodinných domků se zahrádkou. Byl zastáncem velkých bytů a těžce nesl “skrčené” lidi z malých
bytů. Poskytnout svému dělníkovi velký byt považoval za vynikající investici podniku. Nechtěl mít
v podniku proletáře, ale kapitalisty. Stavěl sám, hodně, kvalitně a levně. Nejutlačovanějším
člověkem na světě je ten, kdo nemá svou vlastní postel. Zdravé a silné děti nemohou vyrůstat
v činžáku.
Smíříme-li se s myšlenkou, že se nedovedeme povznést k takové dokonalosti, které je třeba,
abychom vyrobili dokonalý stroj, znamená to, že chceme zůstat tvory, kteří mají blíže
k opicím než k lidem. Takovým lidem málo pomohou stroje, které si koupili. Schází jim
k jejich využití inteligence. Nepochopí myšlenku, kterou do stroje vložil vynálezce. Stroji je
třeba hluboce rozumět. Nejlépe rozumíme tomu, co sami postavíme, upravíme, anebo alespoň
udržujeme. Proto Baťa stavěl stroje. Nechtěl, aby si dělníci vůči stroji počínali jako opice vůči
hodinám, když ji majitel nechal samu doma. Hodiny došly a opice, navyklá na jejich tikot, strkala
stále do kyvadla, jak to viděla u majitele, když hodiny spouštěl. Skryté pohonné péro zůstalo pro
opici nepochopitelné. Řekne se, že stroj je stroj. Ale není. Americké roboty používané v Japonsku
byly až třikrát produktivnější než ty samé stroje používané v USA. Zamyslete se nad možnými
příčinami. Ještě dnes někteří lidé užívají computer jako lepší (a dražší) psací stroj. Ještě dnes je pro
mnohé Internet spíše náročnou hračkou, která je zdržuje od důležitého vyplňování a podepisování
papíru.
Malý člověk - malá práce, velký člověk - velká práce. My ve Zlíně chceme vykonat velkou
práci nejen pro sebe, ale pro celý svět. Celý svět pracuje pro nás a my jsme povinni pracovat
pro celý svět. Globální trhy jsou výzvou a příležitostí pro lidi velké, starostí a hrozbou pro lidi malé.
Užíváme výrobků a služeb celého světa, od motorů a počítačů až po mobilní telefony. Práce, úsilí a
myšlení jiných nám usnadňují život, zlepšují produktivitu a zvyšují blahobyt. Je naší povinností být
dobrým partnerem, pracovat pro svět, pracovat pro jiné lidi, sloužit veřejnosti: splácet naše globální
Má dáti skrz naše lokální Dal. Mysli globálně, jednej lokálně.
Pod obchodní poctivostí rozumíme, že veškeré strany na obchodě zúčastněné musí být po
provedení obchodu bohatší, než byly předtím. Základní pravidlo volného trhu: účastníci obchodní
transakce musí (všichni) vzájemně zlepšit své výchozí postavení. Jestliže jeden z účastníků odvozuje
svůj zisk pouze ze ztráty druhého, pak základní pravidlo volného trhu bylo porušeno. Jestliže
někoho okrádám, pak nemohu být ani kapitalista, ani zastánce volného trhu, ani podnikatel: jsem
prostě zloděj (lump, chytráček, šikula, podnikátěl, atp.). Trh, kde jeden okrádá druhého není volným
trhem, ale jeho přímým popřením. Nutná role podnikatele jako tvůrce hodnot je zřejmá: pouze z
přidanéhodnoty mohou obě strany zbohatnout. Podmínka trvalého úspěchu obchodníka spočívá
ve vyhledávání jen takových obchodů, při kterých veškeré na obchodě zúčastněné strany
dobře pochodí.
Nechci pracovat v obchodě s lidmi, kteří pohlížejí na obchod jako na příležitost k rabování,
kteří v něm chtějí rabovat 10-20 roků a pak utéci a trávit z kořisti. Já chci pracovat v obchodě
jen s lidmi, kteří se odhodlali setrvat v něm až do smrti, kteří si obchodní službu zvolili za své
celoživotní povolání. Slušné živobytí taková služba zabezpečí každému. Pro někoho je podnikání
příležitost k zisku, bez profesionality, bez životních investic, bez zodpovědnosti. Pro jiného je
podnikání celoživotní kariéra, povolání a výzva. Baťa chce jen ty druhé. „Ještě rok, dva a jsme za
vodou,“ lze slyšet od „podnikatelů“ dnešních. Vyhýbejte se jim, rabují. Rabují sebe, své rodiny i

19. svoji společnost, konzumují a spotřebovávají, ale nevytvářejí hodnoty – nepodnikají. Pracují dnem i
nocí – ke škodě své, ke škodě nás všech. Rabovat by se nemělo „dnem i nocí“. Tvorbě nových
hodnot se však meze nekladou.
Jde o to udělat z podnikání a obchodu celoživotní zaměstnání, ne pouze příležitost olupovat
v něm po několik let lidi a pak se odebrat na odpočinek. Podnikání be mělo být nejen zaměstnání
celoživotní, ale i transgenerační - přenášené z generace na generaci. Odprodej, zpeněžení a
vytunelování jsou sobecky spotřebitelské přístupy k podnikání mající s kapitalismem pramálo
společného.
Jsou obchodníci, kteří se velmi namáhají, aby zvýšili svůj zisk. Měli by mnohem větší úspěch,
kdyby se namáhali také přemýšlením, jak zvýšit zisky svých obchodních přátel a vydělávat
s nimi. Z obchodu, který přináší prospěch jen nám, vyklube se nakonec ztráta i pro nás. Jen
málo našich obchodníků umí podnikat. Nerozumí spolupráci, nechápou, že podnik není ostrov, neví
ještě, že okrádání není podnikání. Čtyřicet let komunizmu odnaučilo podnikat dvě generace, a ještě
třetí, která se nemá od koho učit. Spolupráce je základem podnikání. Sítě spolupráce a strategické
aliance jsou moderní odpovědí hyperkonkurenci. Podnik může být pouze tak dobrý jak dobrá je síť
jíž je součástí. Bez spolupráce lze sice krátkodobě realizovat vysoký zisk, obzvláště na úkor
druhých. Bez spolupráce jsou nejen jedinci, ale i celé podniky (a tudíž tisíce jedinců) bez milosti
ochuzovány.
Ve všech zemích s vysokým blahobytem je patrná vysoká mravní úroveň obchodů. Obchod a
výroba jsou tvořitelé hodnot. Je samozřejmé, že tam, kde se tito tvořitelé navzájem okrádají a
napalují, místo aby si sloužili a pomáhali, musí panovat chudoba. Země chudé se vyznačují
nízkou vzájemnou důvěrou, vysokou zlodějnou a glorifikací podvádění. Chudoba také neplatí dluhy,
nekupuje zboží a vyžaduje notáře pro ověření podpisu. Podání ruky, dané slovo či vlastnoruční
podpis nemají hodnotu. Je to vlastně velmi prosté: stovka vydělaná poctivou prací, zaplacená za
dobrý výrobek či službu, je stovkou novou, odrážející nově vytvořenou hodnotu. Taková stovka po
sobě zanechává v ekonomice „brázdu“ přidané hodnoty. Stovka ukradená se prostě přesune z jedné
kapsy do kapsy druhé - bez „brázdy“, bez hodnoty a bez ekonomického účinku. Proto zůstávají
země kradoucí dlouhodobě chudé. Nemají dostatečné „brázdy“ přidané hodnoty. Není stovka jako
stovka, obzvláště ne na svobodných trzích.
Je-li reklama lampou, která osvětluje zákazníkovi zboží a jeho nejpříznivější a nejprospěšnější
stránky, pak návrhové oddělení je dodavatelem proudu pro tuto lampu. Účelem reklamy je
prodej, účelem prodeje je uspokojení zákazníka. Umění reklamy není krásnou literaturou ani
krásným uměním a návrhová oddělení nejsou oddělení „designu“. Reklama je nedílnou součástí
procesu výroby, prodeje a uspokojení zákazníka. Proto si do reklamy Baťa nenechal mluvit.
Nedopusť kopírování reklamy jiných firem, zvláště ne konkurenčních, neboť špatná pověst o
reklamě se přenáší na jméno firmy a zcizené návrhy stojí mnoho peněz.
Prodej a obchod jsou důležitější než výroba. Tohle Baťa nikdy neřekl. Je-li výroba již kvalitní a
dokonalá, pak to může platit. Vyrábět dobře je podmínka nutná, i když ne vždy postačující. Dobrá
výroba je plně zhodnocena jen na trhu, jen dobrým prodejem. Dobrý prodej však špatnou výrobu již
následně zhodnotit nemůže: prodá prostě – je-li skutečně dobrý - špatnou výrobu. Prodej se tak stává
pro zákazníka obtížnou atrapou „agenta s teplou vodou“. Účelem výroby není prodej, ale uspokojení
zákazníka.

20. Obchod a výroba, myslím průmyslová, řemeslná a zemědělská výroba, jsou tvořitelé hodnot.
Je samozřejmé, že tam, kde se tito tvořitelé hodnot navzájem okrádají a napalují, místo, aby si
sloužili a pomáhali, musí panovat chudoba. Spolupráce tvořitelů hodnot – koordinace celého
hodnotového řetězce, řekli bychom dnes – je základem blahobytu národa. Moderní podnik by měl
být zorganizován na spolupráci podnikového předvoje (prodeje, obchodníků a marketingu)
s podnikovým zázemím (výroby, výzkumu a vývoje) a podle hlavních typů zákaznických skupin.
Organizace dle výrobků, geografických rajonů anebo podnikových funkcí jsou dědictvím minulého
století, dnes již nekonkurenceschopné.
Náš zákazník - náš pán. Nejznámnější Baťovo heslo, zřejmě nejdůležitější a pravděpodobně i
nejmodernější. Nedávné americké „Customer is king“ je slabší, ne tak bohaté na strategické
implikace. Že je rozkaz zákazníka svatý věděl Baťa od samého počátku svého podnikání. Pouze
komunismus nechal výrobce zákazníkovi diktovat a udělal ze zákazníka slouhu a nevolníka výroby.
Zákazník je jediným smyslem a účelem výroby, ať se to někomu líbí nebo ne. Zákazník je zdrojem
konstrukce, designu, výroby, prodeje a strategie podniku. Zákazník má vždy pravdu, i když ji nemá.
Podnikatel, který to nechápe a snaží se zákazníka „převychovat“ k obrazu svému, je ztracen a měl
by zvážit dráhu univerzitního profesora.
Je však podnikatel pouze pasivním sloužícím zákazníka, prostým odrazem jeho přání, nálad
a očekávání? Zdaleka ne. Zákazníka lze uspokojit nad jeho očekávání, splnit přání, která ještě
neznal a vyhovět náladám, které se teprve projevují – originalitě, tvořivosti a předvídavosti
podnikatele zákazník meze nikdy neklade.
Rozkaz zákazníka je svatý! Ve společnostech, kde dominuje výrobce, za socialismu,
v monopolních podmínkách, v postkomunismu, atp., rozkaz zákazníka není nikdy svatý. Zákazník je
spíše přítěž, „obtížný brouk“ a rušitel klidu. Moderní vyspělá společnost je dominována
zákazníkem, ne výrobcem - doufejme, že již navždy. Vykřičník za Baťovým heslem jen potvrzuje,
že mu šlo o druh náboženského vyznání, ke kterému se mohou všichni přihlásit bez obav ze skluzu
k životní pasivitě. Aby byl takto zmocněný zákazník dobrým pánem, musí být informovaný,
vzdělaný, náročný a našemu podniku plně důvěřovat. Výchova zákazníka patří mezi úkoly
moderního podnikatele. Jaký výrobce, takový zákazník!
Průmyslník versus kapitalista? Baťa nebyl kapitalista, ale průmyslník. Jaký je v tom rozdíl?
Proces výroby a kapitál se navzájem podmiňují, jedno nemůže existovat bez druhého. Výroba
produkuje kapitál, kapitál umožňuje další výrobu, která produkuje další kapitál, atd., kolem
dokola: .... P –> K –> P –> K –> P –> K ... v opakujícím se řetězci. Tento řetězec je stejně základní
pro všechny podnikatele. (Jenom pro podnikatele-spotřebitele ne, protože ten to své nutné K prostě
zkonzumuje a tak přetne přirozený cyklus podnikání.) Tento řetězec umožňuje dvojí pohled či
interpretaci: 1. ... K –> P –> K´ ... anebo 2. ... P –> K –> P´ ... . Oba pohledy pracují se stejným
„materiálem“, na první pohled fungují stejně či podobně, ale přesto je mezi nimi rozdíl: v účelu,
v důrazu, v prioritách, a ve strategii. První je pohled kapitalisty a druhý pohled průmyslníka. Pro
kapitalistu je účelem výroby kapitál, pro průmyslníka je účelem kapitálu výroba.
Průzkum veřejného mínění:vítězná rada Baťovi, z veřejně vypsané soutěže (1924). Především
neodstupujte ze svých zásad a proveďte je až do konce. Zůstaňte tím, čím jste si vytkl být:
průmyslníkem, ne kapitalistou. Váš úspěch závisí jenom a pouze na zákazníkovi a proto
vždycky hajte jeho zájmy tak odhodlaně, jako dosud a on Vás jistě nezklame. Naše veřejnost

21. počíná chápat, že Vaším životním cílem není hromadění kapitálu, nýbrž služba zákazníkovi.
Průzkum veřejného mínění je jednou z cest k podnikovému sebepoznání. Proto se jim dnes podniky
vyhýbají? Nepropadejte sebepověrám o vlastní dokonalosti.
Uchovejme si srdce otevřené pro poučení, ať přichází z kterékoli strany. Nikdo na světě není
dost moudrý a neví všechno. Nepropadejme netykavosti, odmítání poučení, přesvědčení, že
nám není třeba vědět víc a učit se od každého. Snaha zlehčovat a snižovat ty, kteří jsou před
námi, nám nepomůže nahoru, ale ještě k hlubšímu úpadku. Pověra o vlastní dokonalosti a
syndrom „mistrů světa“ jsou odrazem hlubokého pocitu méněcennosti, který je třeba překonat
nepřetržitým, aktivním učením se od druhých. Ty lepší a úspěšnější nelze snižovat a zlehčovat, ale
neustále zdůrazňovat a analyzovat, učit se od nich – jen tak se jim lze přiblížit.
Korespondence není psaní dopisů. Vyřizování korespondence je vyřizování věcí, záležitostí.
Každý dopis musí mít proto snahu, aby byl v záležitosti, jíž se týká, posledním. Opakované
upomínky jsou znakem špatné podnikové korespondence: věci nebyly vyřízeny a daný dopis tedy
nebyl poslední. Nebýt nikomu nic dlužen: Ani odpověď, ani slib, natož peníze! K tomu napomáhá
korespondence, obzvláště její vyřizování přes moderní Internet, postrach to liknavců, dlužníků a
slibovačů. Podniková korespondence je vizitkou podniku. Platit dluhy je povinnost, ne laskavost.
Držet sliby je morální imperativ, ne „milé překvapení“. Nechat se dokonce upomínat dvakrát je
nesmyslem: jaká to ztráta času a energie. Kolik lidí tráví většinu svého produktivního času
vytáčkami, zatloukáním, oddalováním a vymýšlením nových triků – otravujíce tak život sobě i
svému okolí.
Ve dne jsem pracoval v dílně, večer do noci vyřizoval korespondenci. Tehdy jsem ještě neuměl
mnoho německy (i když anglicky již ano). Korespondenci jsem vyřizoval, ne psal. Stačily
odpovědi: „Ja. – Nein.“ Na více jsem neměl času. Vyřizujte věci a plaťte. Je to jediný způsob
psaní, jakému rozumějí v obchodě všechny národy světa i bez řeči. Lze dodat, že i bez řečí.
Rozdíl mezi vyřizováním věcí a psaním o věcech je zásadní. Je to rozdíl mezi akcí a jejím popisem.
Akce, ne popis akce, je základem komunikace. Lidé komunikují, jestliže vzájemně ovlivňují svá
chování, své činy a svá rozhodnutí. Čin, jako třeba zaplacení dluhu, je nejlepší komunikací, nejlepší
korespondencí, nejlepším dopisem. (Vše je právě naopak ve věci dopisů milostných, kde jde právě o
to psaní a ne o vyřizování, a kde stručnost není nutně výhodou. Umění toto je v hlubokém úpadku,
dávno před vynálezem Internetu.)
Povinností občana je vládnout, ne hubovat. Stejně jako chci, aby každý člověk v naší továrně
si byl sám ředitelem, chci, aby každý byl sám sobě starostou. Baťa se stal čtyřikrát starostou
města Zlína protože neodděloval své povinnosti občanské od povinností podnikatelských. Jde o
princip spoluúčasti – na zisku, na řízení, na rozhodování, na samosprávě. Je jen jedna hodnota vyšší
než hodnota svobody: lidská potřeba býti užitečným, účastnit se, podílet se. Nikdo nechce být
svobodným jako Robinson Crusoe, na pustém ostrově. Potřeba „sloužit“ a být užitečným je
základem motivačních systémů v úspěšném podnikání. Nejen spoluúčast, ale také spoluvlastnictví a
nakonec spolupodnikání, jsou závažnými potřebami moderního člověka. Žádný člověk a žádný
podnik není ostrov a i Robinson Crusoe se vzdává své svobody, aby mohl sloužit druhým, ne jen
sám sobě.
Proč se ucházím o důvěru obyvatelstva? Proto, že jsem zlínským rodákem a proto, že neznám
nikoho jiného, kdo by mohl této moji obci pomoci z nynějších nesnází. Podle volebního řádu

22. starosta je volen nepřímo. Teprve zástupci vámi volení volí starostu ze svého středu. Já chci
být buď starostou, nebo nechci být zvolen do zastupitelstva vůbec. I prezident je v některých
„demokraciích“ volen nepřímo. Přímá demokracie, kdy si voliči volí sami své vůdce a
nepřenechávají toto svaté právo a povinnost voleným „zástupcům“, je opravdová demokracie. Přímá
demokracie považuje občany za autonomní, dospělé a rozhodování schopné, ne za nezodpovědná a
nezkušená děcka. Baťa byl veliký politik, opravdový, přímý, ne ten „zastupitelský“ či
„reprezentativní“.
Volební výsledky ve Zlíně v roce 1927
Baťovci 4553 25
Českoslevenští socialisté 155 1
Komunisté 326 2
Lidovci 195 1
Sociální demokraté 69 0
Živnostenská strana 228 1
Výsledky voleb jsou poučné a promlouvají i k dnešku. Slabost tradičních stran je zřejmá,
obzvláště zastupitelské „vynulování“ sociálních demokratů. Odborářský přístup k hospodářskému
životu nebyl ve Zlíně populární. Regionální „strana“ spolupráce podnikové a místní samosprávy –
Baťovci – byla klíčem k úspěchu Zlína. Regionální strany spolupráce jsou klíčem k regionální
hospodářské renezanci a politické nezávislosti i dnes.
V našem programu z r. 1923 učinili jsme následující sliby:
Opatřit obci půjčku na levný úrok 4%.
Stalo se.
Zařídit na vlastní náklad pro Zlín a Paseky síť střídavého proudu.
Stalo se.
Přičinit se, aby ve Zlíně úřadoval co nejdříve silniční okresní výbor.
Stalo se.
Zřízení cest a kanalizací pro nové závodní čtvrti zaplatit sami.
Stalo se.
Starat se o čištění ulic na vlastní náklad.
Stalo se.
Každou smlouvu uzavřenou s obcí uveřejnit.
Stalo se.
Všichni ti, kteří budou zvoleni na kandidátku zaměstnanců firmy T & A Baťa, budou
pracovat zdarma.
Stalo se.
Každý účet, který za naše dodávky podáme obci, uveřejnit.
Nestalo se, protože jsme obci všechno dodávali zdarma.
Zde je třeba si všimnout posledního volebního slibu, který splněn nebyl, ale byl převýšen způsobem
pro obě strany výhodným. Obec ušetřila a Baťa měl prostředí, jaké k práci potřeboval. Spolupráce
podniků a obecní samosprávy je dnes na Západě běžná a velmi úspěšná. Silicon Valley Inc. je
společná korporace podniků a občanských institucí, spojených v práci za společným cílem rozvoje
regionu. Sítě spolupráce podniků a institucí jsou zárukou dynamického regionálního rozvoje v USA
a v Západní Evropě.

23. Co potřebuji od vás? Jen to, abyste mi pomohli odpolitizovat obec, jako jste mi pomohli
odpolitizovat konzum a závodní výbor. Ve vedení naší obce jest politika zrovna tak škodlivá
jako v konzumu a v dělnickém výboru. V obci se nedělají žádné zákony, tam se jen vybírají a
vydávají peníze, Buďto rozumně, nebo nerozumně. Co je odpolitizování obcí? K čemu jsou na
obci politické strany a politická zastoupení? Úlohou obce je prosperovat ve prospěch svých
zákazníků-občanů. Prosperovat hospodářsky, společensky a kulturně je věcí obce a správného či
nesprávného rozhodování volených představitelů. Politické strany a jejich ideologie k tomu nejsou
potřebné. Toto Baťa chápal již ve 20. letech a chápali to i občané Zlína. Baťa nikdy nebyl členem
žádné strany – byl podnikatel, ne politik. Když kandidoval do funkcí veřejných, tak pouze jako
podnikatel a nikdy jako straník. Nepotřebná a umělá politizace obcí je jedním z hlavních příčin
regionální stagnace a úpadku. Ztráta autonomie a růst závislosti jsou kritické pro jedince, podnik,
obec – i stát. Moderní národ je hierarchie autonomií, ne hierarchie závislosti a politické poplatnosti.
Je správné, aby země čerpala své příjmy z těch zřídel, které sama pomáhá budovati.
Samospráva obcí a regionů je základem demokracie. Výdaje obcí jsou investice směřující ke
zvýšení příjmů místních občanů a tím i ke zvýšení jejich daňových schopností. Odčerpávání
vytvořených investičních prostředků a jejich následné přerozdělování ve formě almužen oslabuje
silné za účelem ještě dalšího oslabování slabých. Bylo by naprosto nesprávné a nezdravé i pro
stát i pro zemi, kdyby veškerá úroda vyrostlá z tohoto sémě, měla býti odcizena těmi, kteří na
ni vynakládali. Almužny, které z těchto příjmů dává stát zemi, oddalují sice hmotný úpadek
země, ale urychlují za to úpadek mravní, neboť béřou občanstvu odvahu a iniciativu. Dotace
upadajícím regionům a podnikům, přelévané z prosperujících regionů a podniků, oddalují hmotný
úpadek a bankrot, ale akcelerují úpadek znalostní, podnikatelský a tvůrčí – z dlouhodobého hlediska
tato politika slabé regiony devastuje ničením jejich lidského kapitálu.
Zásadou mého podnikání jest učinit ze svých zaměstnanců kapitalisty. Touto geniální
myšlenkou Baťa vzal vítr z plachet marxistům a ostatním zastáncům třídního boje mezi kapitalisty a
dělníky, podnikateli a zaměstnanci. Baťův podnik se skládá z malých podniků a podnikatelů, kteří
mají účast na výnosu svého oddělení a jsou i kapitálově na závodu zúčastněni. Zaměstnanci jsou
největšími věřiteli závodu a jejich kapitálová účast roste každým dnem. Většina dospělých
zaměstnanců se stane tichými společníky závodu, Baťa ujišťoval v r. 1924. Jen tak umožní
podnikatel, aby se rozvinuly všechny mravní hodnoty zaměstnance a aby zaměstnanec
pracoval v podniku ne jinak, nežli jako kdyby byl sám majitelem. Zaměstnanecké akcie a
podílové vlastnictví, americké systémy ESOP a systémy manažerských opcí (options), které se plně
rozvinuly až v 70. a 80. letech, sledují podobné cíle: udělat ze zaměstnanců spoluvlastníky a
kapitalisty.
Bylo by pošetilé domnívat se, že na tempo mého postupu budou mít nějaký vliv nadávky a
neslušnosti páchané na sjezdech obuvníků proti našemu závodu a proti mé osobě. Za tyto
události nečiním odpovědné obuvníky, nýbrž jedině onu politickou stranu, která jejich bídy
používá ke svým politickým účelům, a to ke škodě své vlastní i jejich. Ne všichni „obuvníci“ se
chtějí stát kapitalisty. Mnozí dělníci chtějí zůstat námezdníky. Nechtějí přijmout zodpovědnost
bohatství a zámožnosti – chtějí na pivo. Nechávají věci „koňovi – ten má větší hlavu“. Ale využívat
jejich bídy, neinformovanosti a naivity k politickým účelům? Nad postupem „oné politické strany“
se v Baťovi vše bouří a jen ji viní, ne dělníky a jejich odbory. Pravda se však nedá umlčet, dá se
pouze ignorovat a zesměšňovat – často i na dlouhou dobu. Pravda totiž není a nikdy nespočívala
v politické ideologii a jejich symbolech, ale pouze a jen v úspěšné praxi, akci a skutcích.

24. Chci dokázat ne slovy, ale skutky, že závod dle našich zásad spravovaný, jest v konkurenčním
zápase nezdolný i vůči nejsilnější konkurenci. K této své práci nepožaduji podpory od nikoho,
jmenovitě ne od státu. K této své práci potřebuji jediné: aby mi bylo dovoleno pracovat. Stát
ovšem není partner pro podnikání, protože funguje na úplně jiných principech a naslouchá bubnům,
které nikdo jiný neslyší. Nesmí však škodit. Tak jako u lékaře, prvním principem státníka by mělo
být: Neškoď! A když už, tak alespoň co nejméně. Baťův závod byl nakonec zdolán smrtí
zakladatele, svévolí nacistů, ideologií komunistů a nakonec i umělou transformací t. zv. „tržních
ekonomů“.
Státem provozované podniky nerozmnožují míru blahobytu obyvatelstva, protože se vyhýbají
soutěži a přece jedině soutěž donutí každý podnik, ať provozovaný kýmkoliv, aby vymoženosti
pokroku přenesl ihned na dělníka i konzumenta. Stát nemá podnikat. Působí tím jen úpadek,
bídu a zaostávání hospodářského rozvoje. Stát má vytvářet optimální podmínky k
zajištění hospodářské soutěže a ochraně zákazníka - tedy k podnikání jiných. Stát není podnikatel,
s výjimkou některých ne příliš úspěšných zemí a politických systémů.
Monopoly státní neb soukromé, každé omezování svobody životní a vůbec ochrana
podnikatelů ať malých, ať velkých, před konkurencí domácí nebo cizí, vede ku poklesu
výrobní morálky a překáží pokroku ve výrobě ... Prosloveno na kongresu pro vědecké řízení
práce (1924). Nejlepší ochranou podnikaní a podnikatelů nejsou státní podpory a dotace, ale
spolupráce. Podniky a podnikatelé, kteří se nesdružují do sítí spolupráce jsou vynikajícími
kandidáty pro podpory a dotace, pro podřízení se státu a jeho „ochraně“. Kultura podnikavosti
upadá, hospodářství zkomírá, cizí podnikatelé rapidně zaplňují podnikatelské vakuum ...
Kapitalismus není ideologie. Kapitalismus není ideologickým protipolem socialismu. Kapitalismus
nikdo nevynalezl, nemá žádného „Marxe“, nesnáší hesla, propagandu a velké fotografie.
Kapitalismus je systém přirozený a spontánní, který se vynořuje vždy a samovolně, když tlak a
omezení ideologií opadnou. Ideologizace a politizace kapitalismu je mříží lidskému rozvoji, mění
jeho normální charakteristiky a dělá z něho materialisticku atrapu, kterou nikdy nebyl. Proto je
kapitalismus nedokončený experiment a pro komunisty (i postkomunisty) pohyblivý cíl: nelze se do
něho strefit. Je to vždy se rozvíjející a přizpůsobující se systém, nestěstnaný do pouček, dogmat a
sloganů. Nevejde se a nikdy se nevešel do učebnic. Jeho doménou je akce, práce, úsilí a snaha
vyniknout. Nesnáší byrokracii, vzkvétá na důvěře, spolupráci a vysokých cílech. Jediné čeho si
žádá, společně s Baťou, aby mu bylo dovoleno pracovat.
Proti Baťovi bojoval nejen stát, ale i drobní živnostníci, ševci, kteří prosazovali zákon, aby obuv
nesměl opravovat výrobce, ale pouze švec. Přitom je to právě výrobce, kdo je povinnen opravit
výrobek jmenovitě, jde-li o chybu zaviněnou výrobou. Pan poslanec ví, že by to byl zákon
nemravný, neboť všechny zákony lidské i boží káží, aby člověk napravil, co pokazil.
Napravovat chyby je morální povinností nejen výrobců obuvi, ale i podnikatelů, politiků a
byrokratů. Je to vše o zodpovědnosti, kterou přejímáme za svůj produkt.
Blahobyt občanstva i výrobců rodí se jen ve spolupráci důvtipných inženýrů a odvážných,
obětavých podnikatelů. Ruční práce vyrábí bídu pro sebe i pro konzumenta. Technologie je
zdrojem růstu produktivity a růst produktivity zdrojem blahobytu. Pracovat ručně tam, kde stroj
doručí stejnou kvalitu a nižší náklady je tmářství. Baťa si vážil strojů, výrobních, účetních i

25. komunikačních. Neměl mobilní telefony, ale měl Morseovou abecedou kodované „bípry“, které
pomocí bezdrátové telegrafie a radia uvědomily jakéhokoliv agenta, kdekoliv na světě, že má jít
k nejbližšímu telefonu. Baťův kod byl “.“. Baťa neměl Internet, ale měl komunikační síť efektivně
rozprostřenou po celém světě. Účty uzavíral týdně, pro celý podnik, pro všechna oddělení a pro
všechny zaměstnance, před r. 1932.
Všichni ti kolegové, kteří si myslí, že se nehodí pro ně pracovat jinak než samostatně, ať se
združí ve správkařská družstva podle návrhu, který podáváme ministerstvu obchodu a
otiskujeme v brožuře. Baťa propagoval a navrhoval sítě spolupráce malých a středních podniků,
tehdy podnikatelských družstev, již od dvacátých let. Dokonce navrhoval tato združení podnikatelů i
ministerstvu obchodu a tehdy, tak jako nositelé stejných myšlenek dnes, neuspěl. Je totiž v zájmu
zpolitizovaného státu, aby udržoval malé a střední obchodníky roztříštěné, mezi sebou si
konkurující, a tudíž na státu a jeho byrokracii trvale a výrazně závislé. Proto existuje i dnes ve
střední Evropě kultura, která považuje spolupráci malých a středních podniků a podnikatalů za
absurdní a to právě v době náročné globální konkurence. Jak se může drobný podnikatel bránit
tlakům globalizace? Jak jinak než spoluprací?
Kdybyste se však domnívali, že jsou to daně, které vám znemožňují pracovat vedle nás,
prohlašuji, že naše společnost je ochotna zaplatit výdělkovou daň za veškeré obuvnické mistry,
kteří pracují bez pomocníků. I vaše daně za vás zaplatím, a to státu, který je od vás vybírá, jen
abyste spolupracovali s námi, mezi sebou a s ostatními podnikateli, říká téměř zoufalý Baťa.
Potřebujeme vzájemného přátelství, abychom mohli vytvořit společně takové obuvnictví,
k němuž bude v úctě vzhlížet celý svět, protože celý svět bude mít z něho užitek. Proč si
navzájem konkurovat na území, které je menší (pouhých 10 milionů lidí) a má nižší produkci než
mnohé světové regiony, města, lokality a dokonce i podniky?
Pro nás je dobré jen to nejlepší. Tímto principem se Baťa výrazně liší od novodobých vyznavačů
pravdy, že jsme na tom “lépe než Bulharsko”. V globální ekonomice není jiného měřítka
podnikového úspěchu, které je tak spolehlivé, přesné a nenahraditelné, jako světová třída. Cílem
není nutně být nejlepším na světě, cílem je se s nejlepšími na světě porovnávat. Každý Baťův
konstruktér byl smluvně zavázán ke světové úrovni výsledků své práce. Mimo jiné, konstruktér se
zavazoval zaměstnavateli, že navštíví za pololetí nejméně dvě zahraniční firmy ze svého oboru.
Často si konstruktér za přivážené poznatky vydělal více než úspěšní “tradiční konstruktéři”, kteří
stáli “u prkna”. Dnes se tomuto hledání říká “benchmarking”, ale je to jen “teplá voda” v porovnání
s Baťovým smluvním hledáním světových vrcholů.
Porovnávat se s nejlepšími na světě neznamená být nejlepším na světě. Nebýt geniem není selháním,
nedostatkem či neúspěchem jedince. Nevidět však, či nerozpoznat genia je hřích, selhání a základní
nedostatek jedince – jehož trestem jsou nutně postiženi všichni, ne jen on sám. Nemusím být van
Gogh, nemusím být dokonce ani Lada, ale musím být schopen rozlišit van Gogha od Lady – není
obrázek jako obrázek, není idea jako idea a není systém jako systém. Rozpoznat dobrého
konzultanta od špatného je povinností podnikatele – je třeba skládat účty.
Staňte se světovými podnikateli, ať vyrábíte stroje nebo brambory. Vycházejme z názoru, že
celý svět byl stvořen, aby sloužil nám, a my jsme se narodili, abychom sloužili celému světu.
Dělejme třeba sebenepatrnější věc, ale dělejme ji nejlépe na světě. I když třeba jen pastičku na
myši: bude-li nejdokonalejší na světě, svět si vyšlape cestičku k tvým dveřím, jak říká Emerson. Je